Myš versus gamepad

Herní konzole jsou tu s námi už léta, ale teprve se současnou generací začalo docházet k velkému odlivu hráčů od PC ke konzolím. S tím se nutně mění směrování herního průmyslu a výsledné hry podle toho vypadají. Hráči, kteří zažili staré doby, dnes mají zpravidla rodinu a hraní her je pro ně čím dál víc spíš jen oddechová záležitost. A noví hráči? Ti už jsou na konzolích odkojeni.

Pro hardcore pařany a progamingové hráče je PC myš nenahraditelná. Jenže pro mainstream je herní PC moc drahé, velké a žravé. Pro rodiče náctiletých je konzole dostupným dárkem a starší hráči jsou rádi, že nemusí každé dva roky řešit nové železo. Ve výsledku se prodlužuje i životnost PC, protože hry jsou dělané primárně pro konzole s jednotným HW, a tak nerostou nároky ani na jejich PC verze. Takže z toho těží všichni.

Proč to všechno ale píšu? Nejsem ostříleným oldschoolovým hráčem, vždy jsem měl jen PC a hrál jsem jen s myší a klávesnicí. Rozmach konzolí ale způsobil to, že hry dnes často mají ryze konzolové ovládání, a často to jsou nenáročné arkády. Nemusí to být nutně špatně. Čím víc máme mezi sebou občasných hráčů (casual gamers), tím spíš se jim herní průmysl snaží vyjít vstříc. A problém pak není konzolové ovládání, které samo o sobě je (až na výjimky) velmi slušné, ale fakt, že se na PC s myší a klávesnicí nové hry ovládají hůře.

Penetrace konzolí je nezastavitelná. Na jaře jsem hrál Assassin’s Creed II. Na PC se to hrálo dobře, ale pak jsem se dostal do katakomb, kde v některých místech hra sama ovládá kameru. Problém je, že šipky na klávesnici mají jen čtyři směry a kamera zde byla trochu šikmo. To se bohužel projevilo i na směru, jakým se postava pohybovala. Několikrát se mi stalo, že jsem místo přeskočení z jedné římsy na druhou prostě spadl a musel část cesty opakovat. Už delší dobu jsem se rozmýšlel, že si pořídím gamepad. A tak jsem si koupil ten pro Xbox 360 (na obrázku) a druhou polovinu hry dohrál s ním. Výše uvedený problém později ve hře odpadl. Joysticky gamepadu jsou všesměrové, takže když se s tím naučíte pracovat, můžete s postavičkou běhat v libovolném směru. Ve skutečnosti je to u volného pohybu zcela přirozené.

httpv://www.youtube.com/watch?v=W8Qz9ah8cKQ

Výhod všesměrových joysticků a citlivosti na míru stisku je mnoho. Použití triggeru jako plynového pedálu ve vozidlech jsem už zmiňoval v článku o Mafii II. Přepínání mezi chůzí a během pomocí klávesy Shift? Zapomeňte, tady máte změnu rychlosti plynulou! Je pravda, že třeba v sérii Splinter Cell tuto funkčnost na PC řešili pomocí kolečka myši, ale tam to byla podstatná součást herního mechanizmu. U jiných her jsem něco takového (bez gamepadu) neviděl.

S gamepadem se z akčních her hrají dobře ty, které jsou v prvé řadě ze třetí osoby. Dále tomu pomáhají automatické herní prvky jako je krytí, zaměření na jednoho oponenta (lock on target) a podpora míření (auto-aim). Hráč postavě častěji říká, co po ní chce, místo toho, aby to udělal sám. Tahle změna v ovládání je asi nejvíc vidět na systému mark-and-execute ze Splinter Cell: Conviction.

httpv://www.youtube.com/watch?v=RpGSXd1VgWc

Překvapilo mě, že třeba Mass Effect pro PC gamepad nepodporuje. A docela to i chápu, u téhle hry potřebujete dobře mířit. Už u jedničky si v Bioware dali práci s tím, aby ovládání pro PC bylo opravdu pro PC a ne jen hrubou konverzí. Na druhé straně takový Bioshock 2, který je čistokrevnou akcí z první osoby (a myš je pro něj přirozená), gamepad podporuje. Zkoušel jsem to a prostě to není ono.

Ze své vlastní zkušenosti můžu říct, že hraní s gamepadem je především pohodlné. Ruce můžete v klidu nechat v klíně a pouze hýbete páčkami a mačkáte čudlíky. Zkrátka je to pohodička (pokud zrovna nehrajete Street Fighter a podobné mlátičky). Bavilo mě projíždět se po městě v Mafii II, ale horší to bylo při přestřelkách. Míření je zrátka pomalé.

Peněz za gamepad nelituji (drátová verze pro PC stála necelých 800,-). Hraní s ním je zábava, pokud je tomu hra přizpůsobená. A těch je dnes spousta. Pro střílečky z první osoby je ale myš nepostradatelná. PC hraní podle mě rozhodně není mrtvé, své místo stále má a lidé, i přes velkou míru pirátství, hry kupují. Na druhou stranu hlavní proud je a bude v konzolích díky jejich dostupnosti a nízké náročnosti pro hráče. Takový je zkrátka život.

Známosti a cizosti

Člověk je tvor společenský, všežravý, sexuchtivý a poslední dobou solidně internetový. Až nám z toho jde hlava kolem a oči lezou z důlků. Internet zkracuje vzdálenosti, ruší bariéry, pomáhá objevovat nové světy. A tak se stane, že jeden narazí na někoho zajímavého. Čte blog a twitter a sleduje další aktivity té zajímavé persony. A pak samozřejmě vzájemně komunikuje. Je jedno, jestli přes IM, e-mail, nebo něco úplně jiného. Občas také schraňuje objevené fotky a jiné cennosti, i kdyby jen z dlouhé chvíle nebo prostě „co kdyby“. Problém je, že tím to často končí, a to může být kámen úrazu.

Jeden si buduje vztah k druhému. Je to naprosto přirozené, protože žijeme ve společenském prostředí a Internet na tom nic nemění. Pokud jsou sympatie vzájemné, nic nebrání vzniku pěknému přátelskému vztahu. Znáte to. Sdílíme příběhy nové i staré, řešíme aktuální témata. Tím vším se o sobě po kouscích něco navzájem dovídáme. Vytváříme si o sobě obraz podle svého zázemí, názorů, humoru, práce a všeho možného, co přináší život nám a co my přinášíme jemu. A v případě opačných pohlaví (někdy na tom ani nesejde ;-)) to bývá ochuceno nějakým tím flirtem.

Tohle všechno funguje v principu stejně, jako když se s někým scházíte pravidelně v kavárně, čajovně nebo jinde. Jen se asi na ulici nedáte do řeči s někým jenom proto, že právě vyšel z vašeho oblíbeného obchodu. (Saturnin by to udělal, ale takových lidí moc není.) Takže kde je zakopaný pes?

Celou tu dobu si vytváříme obrázek neúplný, možná dokonce špatný! To záleží na tom, jak upřímná druhá strana je. Ale i když je sebeupřímnější, ty nejmenší nuance jednoduše přes ty dráty a bezdráty nechytíme. Ať už proto, že neznáme mimiku a gestikulaci svého protějšku, nebo proto, že spoustu projevů skrývá podvědomě.

Ve skutečnosti se přátelíme (nebo dokonce zamilováváme) do virtuální postavy. Ta se naprosto jistě liší od té skutečné, která je za ní. Taková odchylka nemusí být nutně velká. Je docela dobře možné, že při občasném osobním setkání bychom se toho o sobě nedověděli o moc více. Možná dokonce i méně, protože prostředí Internetu funguje trochu jako alkohol. Na druhou stranu, i když naše internetová komunikace může být šťavnatější, než ta osobní, vždy jsou v nich rozdíly.

Co z toho plyne? Myslím si, že internetové přátelství ve srovnání s tím „na živo“ není nutně nepovedený paskvil. Prostě je jiné. Virtuální komunikace prostřednictvím počítačové sítě má svá vlastní pravidla, klady i zápory, a samozřejmě skýtá řadu nebezpečí. Stejně tak tomu je ale v reálném světě. Jen si musíme umět uvědomit, kde jsou hranice těchto světů, rozpoznat jejich úskalí a nebrat všechno tak vážně, jak to na první pohled vypadá (poslední platí hlavně online).

Sociálnímu životu ve fyzickém světě se nevyhneme. Tedy aspoň tehdy, chceme-li přežít tak, jak si to přála příroda – založit rodinu, vychovat potomky a udělat vše, co s tím souvisí. (Každý ví, že sex po telefonu není taková zábava, jako pěkně doma ve dvou ;-).) Online sociálno je vyšší level. Může fungovat samostatně a pro spoustu přátelských (a vlastně i obchodních a jiných) vztahů funguje velice dobře. Zaměňovat tyto dva světy v plné míře ale zkrátka nelze.