Rozhodl jsem se rozvést jeden ze svých delších komentářů k postu na Riončině blogu. Napsala seznam deseti dovedností, které ještě neumí, ale ráda by je někdy ovládla. Na toto téma se dá napsat jistě spousta slov, ale já si u něj vzpomněl na něco jiného.
Dva a půl roku jsem pracoval jako Java Developer pro malou pražskou firmu. Šlo o středně velkou webovou aplikaci postavenou na několika populárních javovských technologicíh. Byla to moje první pracovní zkušenost a hodně jsem se toho naučil. Nic ale netrvá věčně a přišel čas na změnu.
Začal jsem si hledat novou práci. S tím je typicky spojena aktualizace životopisu o získané dovednosti a zkušenosti. Musím říct, že seznam odborných znalostí se mi znatelně rozrostl. Vypadalo to všechno moc hezky do doby, než jsem začal pročítat první nabídky. Myslel jsem si, že toho znám spoustu. Mýlil jsem se.
To, co jsem si tehdy uvědomil, pro mě bylo zprvu šokující. Jistě, nabyté zkušenosti mi jen tak nikdo neodpáře (pokud mě nemajzne něčím po hlavě), ale došlo mi, jak málo toho doopravdy umím. Ve skutečnosti dostatečně neovládám žádný seriózně použitelný jazyk kromě Javy. UML jsem viděl „v praxi“ jen ve škole a použít umím tak dva tři diagramy. Lehce jsem okusil několik vývojových technik a nástrojů s cílem zlepšit vývojový proces, ale nic z toho jsem zatím moc daleko nedotáhl.
Důležité je, že po tomto prozření jsem pod kritickým okem jen obyčejný (byť stále celkem slušný) programátor, který sice má na to to někam dotáhnout, ale má před sebou ještě hodně práce a překážek.
Celý tento problém mě dovedl ke známému Sokratovu výroku „Vím, že nic nevím.“ Naučil jsem se za těch dva a půl roku hodně věcí a vážím si toho. Ale ve světě je jich ve skutečnosti mnohem víc. Po nástupu do nového zaměstnání jsem de facto zase na začátku. Objevuji nové prostory, do kterých můžu pronikat a zlepšovat v nich své dovednosti. A protože se rád učím nové věci a rád se zdokonaluji v tom, co už nějak ovládám, posouvá mě to životem kupředu.
V mém věku je to vlastně normální. Nikdo z nás není lepší, než spousta jiných lidí. Každý má své kvality, každý vyniká v něčem jiném, ale ve výsledku nikdo z nás není žádná velká ryba. Kdyby ano, tak už je dávno někde „za mořem“.