Štítek: subjektivně

První, co mě u tohoto filmu zarazilo, byla míra marketingu a celkového hypu před a během jeho uvedení. Říkal jsem si, co se to zase děje, že lidi šílí z filmu, o kterém nic nevím?! Možnosti byly dvě: buď nejsem cílová skupina, nebo ten film prostě nepotřebuje miliónový marketing k tomu, aby si mě získal. (Druhá varianta se nakonec ukázala jako pravdivá, ale o tom dále.) Když to porovnám s takovým Avatarem, o kterém věděl každý půl roku předem a nakonec to jsou spíš jen vizuální orgie, něco na tom bude.

Spousta filmových fanatiků to asi nikdy nepochopí, ale opravdu mi jméno Christopher Nolan moc neříkalo. Tedy dokud jsem se nepodíval na jeho profil na ČSFD. Repertoár naplněný jen červeně hodnocenými klenoty jako je novodobý Batman, Memento a (možná méně známá) Insomnia, to je záruka, že Inception nezklame.

Všechny Nolanovy filmy v sobě mají něco zvláštního, a tak je asi jasné, že Inception v tom jiné nebude. Základní mechanikou příběhu je vstup postav do společných snů. Dom Cobb (DiCaprio) se živí kradením informací z lidských mozků právě touto metodou. To není vlastně nic zajímavého do doby, než je pověřen zvláštním úkolem, díky kterému má možnost smazat dávná obvinění a vrátit se ke své rodině.

Nebudu pochopitelně prozrazovat děj, ale mohu říct, že stěžejním se zde stává to, že postavy vstoupí do snu a v něm vstoupí do dalšího snu, hlouběji do mysli cílové osoby. Možná to zní divně, ale je to ještě zajímavější: sny se ve skutečnosti oproti vnějšímu světu odehrávají výrazně rychleji. Takže vstupem do snu ve snu získáváme teoreticky násobně více času na své činy. Alespoň tak k tomu přistupuje Inception a funguje to skvěle.

Námětu se vstupem do jakési subreality využívá mnoho filmů. Každý zná Matrix, že ano. Ale už méně lidí ví, že v té době vyšel další takový film: Třinácté patro. Otázku „Co je skutečné?“ nám pokládá už Matrix, ale stále se omezuje jen na dvě úrovně reality. Třinácté patro jde dále. Doporučuji nejen fandům Matrixu.

Rok 1999 je opravdu zvláštní. Přibližně ve stejné době vyšel ještě jeden film s touto tématikou. eXistenZ (David Cronenberg, např. Moucha) je spíš úchylný experimentální blivajz. Teda alespoň proto, že se v něm postavy skoro stále rýpou v různých svinstvech. Ale nebojte se, když jsem to zvládl já, zvládne to každý :-). Principem eXistenZ je vstup do virtuální hry připojením „gamepadu“ přímo do svého těla. Esence námětu je zde stejná jako u Třináctého patra a vlastně i Inception. Ponořujeme se do virtuálních světů ve virtuálních světech a ve výsledku ztrácíme schopnost rozlišit, co je ještě virtuální realita a co „ta naše“. Aby z toho jednomu nepřeskočilo!

Inception jsem zatím viděl jen jednou. Zážitek v kině byl výborný, čemuž obrovsky přispěl také soundtrack od nikoho menšího než samotného Hanse Zimmera. Inception je impozantní svým zpracováním, má v sobě řadu velkých myšlenek, ale první shlédnutí ve mě nezanechalo takový otisk, jako třeba The Dark Knight. Tenhle film bude třeba vidět ještě jednou.

ČSFD: 4/5

P.S. Kdo četl Murakamiho Konec světa & Hard-boiled Wonderland, si možná všimne ještě jedné myšlenky, které se Inception dotýká. V knize je to celkem podstatná součást rozuzlení.

P.P.S. Je vtipné pojmenovat první post na blogu právě Inception ;-).