Portal 2 – jeden za všechny

Quasirecenze single-player módu Portalu 2.

Během několika večerů jsem dohrál single-player Portalu 2. Podle Steamu mi to zabralo přibližně 10 hodin. Nad tím možná leckdo ohrne nos, že takovou hrací dobu má každé Call of Duty, ale já si myslím, že u této hry je to dostačující. Už jen proto, že další hodiny zábavy na mě čekají v kooperativní kampani.

První Portal mě naprosto uchvátil. Tehdy to byl spíš krátký doplněk k dalším hrám od Valve (Prodával se v Orange boxu s Half-Life 2), ale šlo o naprosto nový typ puzzle hry, která se ze dne na den stala senzací a některé hlášky se staly kultovními. Dobrá, Portal nebyl první puzzle hrou s portály, tou byla studentská mini hříčka Narbacular Drop. Ale bylo to právě Valve, komu se práce jejích autorů zalíbila, a tak je zaměstnalo. Tak vznikl Portal.

Pokračovat ve čtení „Portal 2 – jeden za všechny“

Co na sobě nemám rád

Dnes budu trochu sebereflexivní. Následující body mi tu leží už nějaký pátek, tak jsem je trochu probral a doplnil a teď se s vámi o ně podělím. Mj. podobný zápisek má také Rionka a další.

Co na sobě nemám rád

  • I když vím, že bych měl něco říct a aktuální problém by se tak snadno vyřešil, nebo by se jeho řešení alespoň urychlilo, stejně to neudělám.
  • Mám tendenci být občas arogantní (nebo sobecký, nevím) v důsledku jakési pasivní sebeobrany. Těžko se to vysvětluje.
  • Některé věci odkládám, protože to buď “počká”, nebo jsem otráven z představy, že pro to musím udělat něco mimo zaběhnutý pravidelný režim.
  • Chci víc psát. Ať už na blog nebo jinam. A moc to nejde. A není to tím, že na to mám málo času.
  • Spoustu věcí beru s nadsázkou a dělám si z nich srandu, i když jde o vážné problémy. To možná souvisí s tou sebeobranou.
  • Některé události, ač se mě přímo netýkají, si beru příliš osobně.
  • Jsem žárlivý. (To je sice každý chlap, ale i tak.)
  • Nechce se mi chodit brzo spát a pak se mi nechce brzo vstávat.
  • Poslední dobou se nevěnuji žádnému sportu. No, teď jsme se zase s kamarádem hecli ke squashi, tak snad to chvíli vydrží.
  • Mám tendenci odpovídat na otázky, na které odpověď neznám, ale přesto mám na dané téma názor. (Jak už je v naší kotlině celkem běžné.)
  • Mám tendenci odpovídat na otázky oklikami, zbytečně příliš zeširoka, nebo prostě ne hned k věci.
  • Seknul jsem se školou.
  • Čtu málo knih. (Ale s Kindlem se to mění.)
  • Strašně nerad věci dokončuji. Alespoň některé.
  • O něčem spíš jen rád čtu, než abych to skutečně praktikoval, cvičil a opravdu to ovládal. Jenže čtením o dělání ještě nikdo nic neudělal.
  • Jsem netrpělivý. Neposedím.
  • O některých věcech nedokážu napsat nic, co by dávalo smysl, co by skutečně vyjádřilo mé dojmy, ač jsou zcela pozitivní.
  • Když si po mytí hlavy nerozčešu vlasy (a jdu spát a ráno vstávám).
  • V některých věcech jsem hnidopišský perfekcionista.
  • Neumím ukončovat rozhovory. Vlastně mám vůbec problém s loučením. To bude souviset s tím, že nerad věci dokončuji.
  • Že jsem v řadě věcí dost skromný a pochvalu přijímám s obtížemi, i když jsem za ni rád.
  • Že tu píšu hlavně to, co na sobě nemám rád a nenapadá mě moc toho, co na sobě rád mám.
  • Že nerad žádám o pomoc.

Co na sobě mám rád

  • Že jsem po maturitě odešel bydlet na vlastní pěst. (No dobře, pár let mě rodiče podporovali při studiu, ale staral jsem se o sebe sám a nepotřeboval jsem mámu, aby mi vyprala a uvařila.)
  • Své abstraktní a analytické myšlení. Stále je co rozvíjet, ale to je rozhodně dobře.
  • Rád se učím nové věci. (Jen je na všechno tak málo času.)
  • Dokážu se mentálně nakopnout.
  • Dokážu mentálně nakopnout jinou osobu, když je v trablích.
  • Trička J!NX :-).
  • Jsem ochotný pomoci druhým.
  • Jsem trpělivý, když někomu něco vysvětluji a jemu to do hlavy neleze tak snadno, jako mně.
  • Že chodím poslední roky na koncerty a nesedím jen pořád doma.
  • Že o víkendu nepracuji.
  • Miluji hudbu a mám dost široký záběr, pokud jde o různé žánry.
  • V některých věcech jsem perfekcionista.
  • Že ze sebe nedělám něco, co nejsem.
  • Že jsem v řadě věcí dost skromný.

Já versus město

Bezohlednost spolucestujících i proticestujících mi poslední dny leze krkem čím dál víc. Souprava metra zastaví ve stanici a před dveře se nahrne banda pitomců, kteří nemyslí na nic jiného, než jak se co nejdřív dostat dovnitř a nejlépe při tom urvat teplé místečko k sezení! Dělají to mladí, staří, bílí, černí i barevní. Prostě skoro všichni. Že chce někdo vystupovat? Jeho problém!

Z druhé strany to není o nic lepší. Místo toho, aby ti, kteří vystupovat nechtějí, ale stojí ve dveřích, prostě vystoupili a pak zase nastoupili, raději překáží ostatním a strašně se diví, že je kolem nich taková tlačenice.

Jednou jsem to zažil se dvěma maminami s kočárky. Že se nesnažily dostat se  po nástupu k protilehlým dveřím, jak se to s kočárky běžně dělá, bych možná pochopil, kdyby na dalších zastávkách prostě vycouvaly ven. Ne, ony tam prostě stály a čuměly, jak se přes ně marně snaží přelézt několik lidí!

Sebestřední cestující používají na přestupech zásadně celou šířku chodby. A to zvlášť tehdy, když mají v záloze dostatek spolucestujících, kteří je v tom ještě podpoří. V lepším případě, kdy jsou cesty jasně rozděleny pro oba směry, chodí pitomci a davy v protisměru! Že pak nemáte kudy jít, je nemyslícímu davu skutečně jedno.

Jestli si myslíte, že se takhle chovají jen v MHD, jste na omylu! Stalo se mi mnohokrát, že proti přesile jsem neměl šanci. Nás je víc, tak uhni! Párkrát jsem prostě šel rovně a ač stranou, přesto jsem měl pocit, že budu sražen a zahuben nemyslícím davem, nebo jen skupinkou několika chytráků štrádujících si to po celé šířce chodníku.

Pak napadne trocha sněhu a všichni se z toho můžou podělat.