Zpátky na stromy

Následující text jsem napsal jako reakci na část Písmenkových vzpomínek od Trinity. Některé související myšlenky se mi v hlavě válely už nějakou dobu, měl jsem tak další důvod si je konečně přebrat a sepsat. Tady je výsledek:

Vlády versus korporace

Ať už je to na mezinárodní úrovni, na lokální politické scéně, nebo mezi obyčejnými lidmi, v ulicích i na internetech – celý svět se žene kupředu. Každý chce žít zítra lepší život než včera. Dokud je to na úrovni běžných lidí, snad budiž. Ale když se pak podívám, co dělají velké kolosy jako je EU, nestačím se divit.

Všechno to jde docela pomalu, takže to není hned vidět. Ale když si určité věci člověk uvědomí, podívá se na ně zpětně a všechno si to spojí, není možné, aby takové „projekty“ jako stát nebo nějaká mezinárodní unie mohly dojít k nějakému zdárnému konci (a nic není věčné, ani se Sovětským svazem). Určitě ne k takovému, jak si na začátku představovaly. Takhle to prostě nefunguje. Možná u komerčních firem, tam je všechno jasné – chceme být úspěšní (tzn. vydělat dolary), tak pro to musíme něco udělat. A musíme se fakt snažit a dát do toho všechno, co umíme. Podle toho jsou vidět výsledky a ostatní za ně platí. Když se někomu naše práce nelíbí, tak si její výsledky nekoupí. Tečka. Bohužel v politice tohle nefunguje.

Ve firmách jde každému nakonec také jen o peníze. I když je firma úspěšná a lidé její činnost a její produkty milují, nakonec to není o ničem jiném, než mít díky své práci stálý a ideálně rostoucí příjem. To je v kapitalistickém světě v pořádku. Nechci rozebírat ekonomické teorie a praxe, chci jen říct, že v politické, státní, úřední sféře, není nikdo placen za svůj epesní a nenahraditelný výkon. Všechno se dělá jen proto, že to je potřeba, že to někdo udělat musí. Jasně, každý potřebuje toaletní papír (většinou), ale na trhu toaletního papíru je konkurence a kdo dělá měkký a pevný toaleťák za rozumnou cenu, ten to vyhraje. Činnost státu je ale nutné zlo. Jestli to někoho z těch lidí baví, tak je to jen proto, že mají buď moc nebo teplé místečko – nebo obojí.

Síla lidu

Jedinci se ve výsledku nechovají o moc jinak. Masírují nás média, která se honí za radioaktivními senzacemi a zamordovanými děvčátky, na které stejně za rok každý zapomene. (Samozřejmě kromě těch postižených, ale různých tragédií se přece děje spousta neustále.) Žereme senzace, blesky, třesky. Aha! Každý chce vypadat dobře, zapůsobit. A kde jinde se nejlíp zapůsobí, než na internetu? Přitom internet akorát umožňuje kdejakému lůzrovi ukázat světu, jaký lůzr to je. I když to dotyčný zabalí do třpytivých pozlátek nebo svalů.

Nakonec je to obyčejný lid, kdo brzdí ten idealistický pokrok vzhlížející k lepším zítřkům. Za prvé brzdí realizaci politických a ekonomických ideálů papalášů. To je na jednu stranu dobře a na druhou špatně. Prostě je to všechno nechutně šedivé (pokud zrovna všichni nehrají barvami duhy a nehází po sobě růžové jednorožce). Za druhé pomalu a podvědomě mění svět samotný.

Společnost a kultura si vždy tekla řekou času tak nějak po svém. Občas jí někdo zkusil přehradit nebo odklonit, ale čas vždy vše vrátil do správného koryta. A jaké je to správné koryto? Přece to, ve kterém tečeme teď my. Sice máme spoustu chytrých udělátek a optických vláken s balíčkem porna do každé domácnosti (vlastně už do každé kapsy), občas někdo někoho vystřelí na měsíc, ale ve skutečnosti jen všichni pálí kyslík (a jiná, hlavně podzemní paliva).

Lidé se chtějí bavit a tak se také baví. Že tou zábavou je často násilí, to už je vedlejší. Puritáni se můžou podělat, aby jejich ratolesti náhodou neviděly kapku červené krve nebo odhalenou bradavku. Ve skutečnosti všichni všechno vidí. Nabízí jim to běžná televize nebo i vlastní oči. Zábava našich dávných předků nikdy nebyla o ničem jiném. Je to jen boj a sex. A sex je taky boj, jen mnohem příjemnější pro nás, zvlášť když při něm bojují jen ti maličcí tvorečkové s ocásky. Vidíte to? Bojují sami mezi sebou! Jak máme rádi závody a jiné soutěže. Bohužel si spousta lidí ráda poměřuje síly ocelovými svaly a třaskavým kořením a když jim nejsou dobří vlastní, tak bojují s cizími.

Cesta ke složitosti

Pracovních zkušeností nemám mnoho, ale lecos jsem se za těch několik let naučil. Třeba to, že když řešíte nějaký problém, objevíte při tom řadu dalších. Aniž byste o tom moc přemýšleli, snažíte se vyřešit všechny tyto problémy a celá věc najednou naroste do gigantických rozměrů. Přesně tohle se stalo s lidstvem. Začali řešit kmenové problémy dne, měsíce i let a nakonec, když se párkrát pošťouchali se sousedy za kopcem, protože někdo někomu ukradl krávu a jiný při lovu zabil místo jelena nevítaného cizince, dospěl svět k tomu, že je lepší mít mezinárodní mír.

Do toho samozřejmě všichni svatí obcovali s mladými hochy, jinak by to nebyla ta správná zábava.

Jen si ten mír někteří představovali jinak než ostatní, takže každá strana seděla na velkých červených čudlících pro případ, že by někomu ruplo v kouli. Nakonec to byli samotní občané, kdo většinu těchto zbytečných nepřátelství rozboural. A teď to vypadá, že pro blaho všech má být všechno pro všechny na celém světě stejně (někde teda výrazně méně, protože jsou sto let za opicemi a jsou tak zvyklí). Ale protože ti, kteří mají všechno, se nejvíc bojí toho, že by mohli ztratit moc, snaží se jí získat ještě více. Co kdyby si o nich někdo myslel něco nepěkného, měl trochu jinou představu o budoucnosti lidstva nebo jen o tom, kudy by rozhodně neměla vést nová dálnice?!

Zpátky na stromy

Když se v práci při řešení komplexního problému dostaneme moc daleko, zazvoní mi v hlavě takový malý zvoneček, který mě probudí ze sna a já řeknu: „Zpátky na stromy! Proč jsme vlastně tady? Co řešíme? Co je původním problémem, kvůli kterému jsme teď tady? Jak znělo zadání?“ Při práci tohle typicky zafunguje. Obávám se, že ve světě jako takovém nikoli. Alespoň ne, pokud tohle budou říkat samotní lidé.

Ze zkoumání historie a dávných civilizací se ale zdá, že tuto otázku si nejednou položila sama příroda. Velké úspěšné národy zmizely. Ať už proto, že se zhroutily samy v sebe nebo proto, že je zasáhla přírodní katastrofa nebo úspěšnější národ z druhé strany kopce.

Jestli teď někomu přijde, že se svět lidí žene do záhuby, velmi pravděpodobně se neplete. Je jen otázkou času, kdy k tomu dojde.

P.S. Nemusí to být nutně příští rok!

Pátý rozměr tohoto světa

O historii, o pravdě, o informačním věku – převážně zamyšleně.

Historiografie

James Bridle sebral kompletní historii stránky o válce v Iráku z anglické Wikipedie za cca pět let a sestavil z ní dvanáct svazků. Jak na ten nápad přišel, píše na svém blogu v článku On Wikipedia, Cultural Patrimony, and Historiography.

Vyzdvihuje především drobnosti, nad kterými mezi sebou jednotliví editoři vedli dohady, jako čísla, politické názory apod. Našly se i případy, kdy někdo celou stránku smazal a napsal na ní nějaký blábol. Podstatnější ale je, že vidíme, jak se ze současnosti stává minulost. Umožňuje nám to lépe chápat historii jako takovou. To je historiografie.

„This is historiography. This is what culture actually looks like: a process of argument, of dissenting and accreting opinion, of gradual and not always correct codification.“ – James Bridle

Zároveň to ale ukazuje, jak rychle se mění vnímání minulých událostí s časem. Wikipedia zde vyniká, protože má kompletní historii změn. Takže v budoucnu se klidně někdo bude moci věnovat wikipediologii a dívat se do ní v podstatě stejně, jako to dělají geologové při zkoumání vrstev hornin. Bridle si přeje, aby vše mělo tlačítko Historie. A třeba je to jen čirý nesmysl.

Wikipedia je ale velmi mladý projekt (mj. 15. 1. 2011 uplynulo 10 let od jejího založení). Co opravdu víme o událostech třeba z doby před sto lety? Před půl tisíciletím? O událostech ze starého Říma? Nebo ještě dál? Z dochovaných dokumentů a památek se toho dovídáme hodně a přesto strašně málo. Jak žili obyčejní lidé? O tom se nikde mnoho nepíše. Nikdo už neví, jak moc mohou být informace, které máme, zkreslené (i když si to uvědomujeme). Zvlášť se zásahy mocností jakou třeba během posledních dvou tisíc let byla římskokatolická církev.

Digitální archiv

Co z toho plyne? Spousta událostí bude prostě zapomenuta. Dnes sice umíme velmi rychle a snadno pořizovat záznamy a ukládat je do cloudů, kde jsou několikrát zrcadleny, ale lidé přesto zapomínají a přes hory informací, které na nás každodenně proudí, nemá nikdo šanci se něčeho dohledat.

Vezměte si třeba Twitter nebo Facebook. Dostat se ke starým zápiskům standardní cestou je velmi ztížené, až zcela nemožné. Ano, existují služby, které umí všechna vaše data z těchto sociálních sítí stáhnout a vytvořit tak jejich nezávislou zálohu, případně k nim umožnit snadnější přístup. Např. Memolane vypadá v tomto ohledu docela použitelně. Ale je to reálně k něčemu vůbec dobré?

Aby tyto historické dokumenty informačního věku vydržely do budoucna a současně byly stále snadno dostupné, je potřeba je doslova udržovat „při životě“ na přístrojích. Skutečně historickou zálohou by asi bylo (zjednodušeně) pevné disky se starými daty odpojovat a ukládat do bunkrů pod zem. Ale to přece nikdo dělat nebude. (Snad kromě Juliana Assange, který WikiLeaks provozoval v podzemním datovém centru v bývalém bunkru ve Švédsku.) I když je pravda, že třeba Google zálohuje, krom jiného, na magnetické pásky.

Jistě se budoucím generacím z novodobých (a budoucích) dějin zachová mnohem více informací, než kolik máme z prvních dvou tisíciletí našeho letopočtu. Ale bude toho tolik, že bude velmi obtížné je podrobně studovat. Alespoň z hlediska času. Pro drtivou většinu obyvatel naší planety jsou tato data nepodstatná už nyní.

S přívalem nových a nových informací a především s duplicitou bojuje nyní například i síť Q&A webů StackExchange. V odkazovaném článku Joel Spolsky (o něm ještě dále) píše, že čelí podobnému problému, jakému čelili kdysi správci Usenetu. Tehdy nebyla k dispozici příliš velká úložiště dat a starší záznamy musely být jednoduše mazány. Nováčci pak opakovaně kladli otázky, které byly už tolikrát zodpovězeny.

Spolsky zatím vidí řešení v pečlivě udržovaných wiki stránkách (tzv. community wiki na StackExchange webech). To celé samozřejmě stojí na kultuře komunity, ale samotná Wikipedia je důkazem, že komunitně se dá zvládnout skutečně hodně.

Na tomto místě jistě stojí za zmínku tzv. sémantický web. Zatím jen buzzword, ale pokud se nám něco takového někdy podaří realizovat, možná budou má dnešní tvrzení vyvrácena.

Jedna Pravda

Mezi svátky jsem začal číst Orwellovo 1984 (pro jistotu rovnou v angličtině). Jsem sice na začátku, ale některé myšlenky, které ta kniha předkládá už v prvních kapitolách, mě přivedly zpět k výše zmíněné „encyklopedii“. Původně jsem se k ní dostal přes článek na NewsFeed, ve kterém se píše:

„In the constant digital present (…) it can be hard to remember the history of our shifting information culture. Everything is so now now.“ – Nate Jones

Ve čtvrté kapitole svého románu Orwell popisuje práci, kterou vykonává hlavní postava. Ministerstvo pravdy zajišťuje, mimo jiné, úpravu veškerých dokumentů, novin, knih, plakátů apod., aby byly neustále platné. Také vám to připomíná Wikipedii? Ale kdepak, v Orwellově světě jdou mnohem dále. Všechny neplatné kopie se ihned likvidují. Všechny. Jakákoli nevhodná událost se nikdy nestala. Vše je aktuální a jediné správné. Vlastně není třeba o správnosti čehokoli pochybovat. Nikdy to jinak ani nebylo. Výše zmíněná citace se do toho trefuje až překvapivě přesně, jen vychází ze světa postaveného na zcela jiných základech.

James Bridle se svou „encyklopedií“ snaží ukázat, že ohlížet se do historie má svou hodnotu. S tím souhlasím a je samozřejmě dobře, že Wikipedia udržuje historii všech zásahů do jejích stránek. Ono by to jinak ani nešlo, když je může měnit opravdu každý. Zároveň ale vidím v kontrastu běžná zpravodajská média, která nic takového nemají. Jistě, online magazíny mají online archivy článků, ale kdykoli mohou ke starším z nich zablokovat přístup. Nehledě na zkreslené vyjádření reality již těmito médii, o bulváru nemluvě.

Když se na to podívám z pohledu Orwella (a budu se pro jistotu hodně mírnit), kdo si dnes přesně pamatuje, jak probíhal listopad v roce 1989? Máme toho sice hodně v archivech, ale co kdyby si někdo jednou prostě řekl, že ty a ty záznamy jsou zbytečné a stačí jen tenhle malý štůsek, protože za sto let se toho do učebnic dějepisu stejně víc nevejde?

Jako víno: který ročník je nejlepší?

Až po mnoha letech, vlastně na jeho sklonku, jsem se začetl do několika esejí na blogu Joel on Software Joela Spolskyho. Po deseti letech, v březnu loňského roku, oznámil, že s blogováním končí (a vysvětlil, co ho k tomu vedlo). Za těch deset let toho napsal řadu hodnotných článků.

Teď k jeho archivu přijdu já, zvědavý poutník, a začnu se pomalu probírat všemi těmi poklady. Přečtu pár velmi pěkných esejí a postupně objevuji další. Brzy ale zjišťuji, že jich je takové množství, že nejsem schopen je v rozumném čase projít všechny.

Podobně jsem přišel k blogu Rands in Repose Michaela Loppa. Ten sice s blogováním ještě neseknul, ale aktivně píše už skoro 9 let. Píše o moderních technologiích z pohledu geeka, o managementu (pracuje jako engineering manager v Silicon Valley) a podobně. Za zmínku stojí jeho The Nerd Handbook a dvě vydané knihy: Managing Humans a Being Geek.

A co s tou spoustou esejí v pozadí? Přečetl jsem jich tak dvacet. Ale co když tam jsou pořád ještě nějaké, které stojí za přečtení, jen o nich nevím? Jak poznám, které články jsou pro mě stále zajímavé, aniž bych byl nadšeným historikem hodlajícím o svém objevu psát obsáhlé studie?

Rozpletenec

Jak tohle všechno vnímám, současnost se přechodem v minulost likviduje tak nějak sama. Svět jednoduše zapomíná, aniž by chtěl. Jak z toho všeho ven? Nevím. Asi neexistuje jediný recept na tyto problémy a patrně nikdy existovat nebude. Informací se na nás valí každý den čím dál víc, a to se ani nevyznáme ve vlastní historii. A jak se můžeme vyznat v historii, když často nechápeme ani současnost…

Myš versus gamepad

Herní konzole jsou tu s námi už léta, ale teprve se současnou generací začalo docházet k velkému odlivu hráčů od PC ke konzolím. S tím se nutně mění směrování herního průmyslu a výsledné hry podle toho vypadají. Hráči, kteří zažili staré doby, dnes mají zpravidla rodinu a hraní her je pro ně čím dál víc spíš jen oddechová záležitost. A noví hráči? Ti už jsou na konzolích odkojeni.

Pro hardcore pařany a progamingové hráče je PC myš nenahraditelná. Jenže pro mainstream je herní PC moc drahé, velké a žravé. Pro rodiče náctiletých je konzole dostupným dárkem a starší hráči jsou rádi, že nemusí každé dva roky řešit nové železo. Ve výsledku se prodlužuje i životnost PC, protože hry jsou dělané primárně pro konzole s jednotným HW, a tak nerostou nároky ani na jejich PC verze. Takže z toho těží všichni.

Proč to všechno ale píšu? Nejsem ostříleným oldschoolovým hráčem, vždy jsem měl jen PC a hrál jsem jen s myší a klávesnicí. Rozmach konzolí ale způsobil to, že hry dnes často mají ryze konzolové ovládání, a často to jsou nenáročné arkády. Nemusí to být nutně špatně. Čím víc máme mezi sebou občasných hráčů (casual gamers), tím spíš se jim herní průmysl snaží vyjít vstříc. A problém pak není konzolové ovládání, které samo o sobě je (až na výjimky) velmi slušné, ale fakt, že se na PC s myší a klávesnicí nové hry ovládají hůře.

Penetrace konzolí je nezastavitelná. Na jaře jsem hrál Assassin’s Creed II. Na PC se to hrálo dobře, ale pak jsem se dostal do katakomb, kde v některých místech hra sama ovládá kameru. Problém je, že šipky na klávesnici mají jen čtyři směry a kamera zde byla trochu šikmo. To se bohužel projevilo i na směru, jakým se postava pohybovala. Několikrát se mi stalo, že jsem místo přeskočení z jedné římsy na druhou prostě spadl a musel část cesty opakovat. Už delší dobu jsem se rozmýšlel, že si pořídím gamepad. A tak jsem si koupil ten pro Xbox 360 (na obrázku) a druhou polovinu hry dohrál s ním. Výše uvedený problém později ve hře odpadl. Joysticky gamepadu jsou všesměrové, takže když se s tím naučíte pracovat, můžete s postavičkou běhat v libovolném směru. Ve skutečnosti je to u volného pohybu zcela přirozené.

httpv://www.youtube.com/watch?v=W8Qz9ah8cKQ

Výhod všesměrových joysticků a citlivosti na míru stisku je mnoho. Použití triggeru jako plynového pedálu ve vozidlech jsem už zmiňoval v článku o Mafii II. Přepínání mezi chůzí a během pomocí klávesy Shift? Zapomeňte, tady máte změnu rychlosti plynulou! Je pravda, že třeba v sérii Splinter Cell tuto funkčnost na PC řešili pomocí kolečka myši, ale tam to byla podstatná součást herního mechanizmu. U jiných her jsem něco takového (bez gamepadu) neviděl.

S gamepadem se z akčních her hrají dobře ty, které jsou v prvé řadě ze třetí osoby. Dále tomu pomáhají automatické herní prvky jako je krytí, zaměření na jednoho oponenta (lock on target) a podpora míření (auto-aim). Hráč postavě častěji říká, co po ní chce, místo toho, aby to udělal sám. Tahle změna v ovládání je asi nejvíc vidět na systému mark-and-execute ze Splinter Cell: Conviction.

httpv://www.youtube.com/watch?v=RpGSXd1VgWc

Překvapilo mě, že třeba Mass Effect pro PC gamepad nepodporuje. A docela to i chápu, u téhle hry potřebujete dobře mířit. Už u jedničky si v Bioware dali práci s tím, aby ovládání pro PC bylo opravdu pro PC a ne jen hrubou konverzí. Na druhé straně takový Bioshock 2, který je čistokrevnou akcí z první osoby (a myš je pro něj přirozená), gamepad podporuje. Zkoušel jsem to a prostě to není ono.

Ze své vlastní zkušenosti můžu říct, že hraní s gamepadem je především pohodlné. Ruce můžete v klidu nechat v klíně a pouze hýbete páčkami a mačkáte čudlíky. Zkrátka je to pohodička (pokud zrovna nehrajete Street Fighter a podobné mlátičky). Bavilo mě projíždět se po městě v Mafii II, ale horší to bylo při přestřelkách. Míření je zrátka pomalé.

Peněz za gamepad nelituji (drátová verze pro PC stála necelých 800,-). Hraní s ním je zábava, pokud je tomu hra přizpůsobená. A těch je dnes spousta. Pro střílečky z první osoby je ale myš nepostradatelná. PC hraní podle mě rozhodně není mrtvé, své místo stále má a lidé, i přes velkou míru pirátství, hry kupují. Na druhou stranu hlavní proud je a bude v konzolích díky jejich dostupnosti a nízké náročnosti pro hráče. Takový je zkrátka život.