Následující text jsem napsal jako reakci na část Písmenkových vzpomínek od Trinity. Některé související myšlenky se mi v hlavě válely už nějakou dobu, měl jsem tak další důvod si je konečně přebrat a sepsat. Tady je výsledek:
Vlády versus korporace
Ať už je to na mezinárodní úrovni, na lokální politické scéně, nebo mezi obyčejnými lidmi, v ulicích i na internetech – celý svět se žene kupředu. Každý chce žít zítra lepší život než včera. Dokud je to na úrovni běžných lidí, snad budiž. Ale když se pak podívám, co dělají velké kolosy jako je EU, nestačím se divit.
Všechno to jde docela pomalu, takže to není hned vidět. Ale když si určité věci člověk uvědomí, podívá se na ně zpětně a všechno si to spojí, není možné, aby takové „projekty“ jako stát nebo nějaká mezinárodní unie mohly dojít k nějakému zdárnému konci (a nic není věčné, ani se Sovětským svazem). Určitě ne k takovému, jak si na začátku představovaly. Takhle to prostě nefunguje. Možná u komerčních firem, tam je všechno jasné – chceme být úspěšní (tzn. vydělat dolary), tak pro to musíme něco udělat. A musíme se fakt snažit a dát do toho všechno, co umíme. Podle toho jsou vidět výsledky a ostatní za ně platí. Když se někomu naše práce nelíbí, tak si její výsledky nekoupí. Tečka. Bohužel v politice tohle nefunguje.
Ve firmách jde každému nakonec také jen o peníze. I když je firma úspěšná a lidé její činnost a její produkty milují, nakonec to není o ničem jiném, než mít díky své práci stálý a ideálně rostoucí příjem. To je v kapitalistickém světě v pořádku. Nechci rozebírat ekonomické teorie a praxe, chci jen říct, že v politické, státní, úřední sféře, není nikdo placen za svůj epesní a nenahraditelný výkon. Všechno se dělá jen proto, že to je potřeba, že to někdo udělat musí. Jasně, každý potřebuje toaletní papír (většinou), ale na trhu toaletního papíru je konkurence a kdo dělá měkký a pevný toaleťák za rozumnou cenu, ten to vyhraje. Činnost státu je ale nutné zlo. Jestli to někoho z těch lidí baví, tak je to jen proto, že mají buď moc nebo teplé místečko – nebo obojí.
Síla lidu
Jedinci se ve výsledku nechovají o moc jinak. Masírují nás média, která se honí za radioaktivními senzacemi a zamordovanými děvčátky, na které stejně za rok každý zapomene. (Samozřejmě kromě těch postižených, ale různých tragédií se přece děje spousta neustále.) Žereme senzace, blesky, třesky. Aha! Každý chce vypadat dobře, zapůsobit. A kde jinde se nejlíp zapůsobí, než na internetu? Přitom internet akorát umožňuje kdejakému lůzrovi ukázat světu, jaký lůzr to je. I když to dotyčný zabalí do třpytivých pozlátek nebo svalů.
Nakonec je to obyčejný lid, kdo brzdí ten idealistický pokrok vzhlížející k lepším zítřkům. Za prvé brzdí realizaci politických a ekonomických ideálů papalášů. To je na jednu stranu dobře a na druhou špatně. Prostě je to všechno nechutně šedivé (pokud zrovna všichni nehrají barvami duhy a nehází po sobě růžové jednorožce). Za druhé pomalu a podvědomě mění svět samotný.
Společnost a kultura si vždy tekla řekou času tak nějak po svém. Občas jí někdo zkusil přehradit nebo odklonit, ale čas vždy vše vrátil do správného koryta. A jaké je to správné koryto? Přece to, ve kterém tečeme teď my. Sice máme spoustu chytrých udělátek a optických vláken s balíčkem porna do každé domácnosti (vlastně už do každé kapsy), občas někdo někoho vystřelí na měsíc, ale ve skutečnosti jen všichni pálí kyslík (a jiná, hlavně podzemní paliva).
Lidé se chtějí bavit a tak se také baví. Že tou zábavou je často násilí, to už je vedlejší. Puritáni se můžou podělat, aby jejich ratolesti náhodou neviděly kapku červené krve nebo odhalenou bradavku. Ve skutečnosti všichni všechno vidí. Nabízí jim to běžná televize nebo i vlastní oči. Zábava našich dávných předků nikdy nebyla o ničem jiném. Je to jen boj a sex. A sex je taky boj, jen mnohem příjemnější pro nás, zvlášť když při něm bojují jen ti maličcí tvorečkové s ocásky. Vidíte to? Bojují sami mezi sebou! Jak máme rádi závody a jiné soutěže. Bohužel si spousta lidí ráda poměřuje síly ocelovými svaly a třaskavým kořením a když jim nejsou dobří vlastní, tak bojují s cizími.
Cesta ke složitosti
Pracovních zkušeností nemám mnoho, ale lecos jsem se za těch několik let naučil. Třeba to, že když řešíte nějaký problém, objevíte při tom řadu dalších. Aniž byste o tom moc přemýšleli, snažíte se vyřešit všechny tyto problémy a celá věc najednou naroste do gigantických rozměrů. Přesně tohle se stalo s lidstvem. Začali řešit kmenové problémy dne, měsíce i let a nakonec, když se párkrát pošťouchali se sousedy za kopcem, protože někdo někomu ukradl krávu a jiný při lovu zabil místo jelena nevítaného cizince, dospěl svět k tomu, že je lepší mít mezinárodní mír.
Do toho samozřejmě všichni svatí obcovali s mladými hochy, jinak by to nebyla ta správná zábava.
Jen si ten mír někteří představovali jinak než ostatní, takže každá strana seděla na velkých červených čudlících pro případ, že by někomu ruplo v kouli. Nakonec to byli samotní občané, kdo většinu těchto zbytečných nepřátelství rozboural. A teď to vypadá, že pro blaho všech má být všechno pro všechny na celém světě stejně (někde teda výrazně méně, protože jsou sto let za opicemi a jsou tak zvyklí). Ale protože ti, kteří mají všechno, se nejvíc bojí toho, že by mohli ztratit moc, snaží se jí získat ještě více. Co kdyby si o nich někdo myslel něco nepěkného, měl trochu jinou představu o budoucnosti lidstva nebo jen o tom, kudy by rozhodně neměla vést nová dálnice?!
Zpátky na stromy
Když se v práci při řešení komplexního problému dostaneme moc daleko, zazvoní mi v hlavě takový malý zvoneček, který mě probudí ze sna a já řeknu: „Zpátky na stromy! Proč jsme vlastně tady? Co řešíme? Co je původním problémem, kvůli kterému jsme teď tady? Jak znělo zadání?“ Při práci tohle typicky zafunguje. Obávám se, že ve světě jako takovém nikoli. Alespoň ne, pokud tohle budou říkat samotní lidé.
Ze zkoumání historie a dávných civilizací se ale zdá, že tuto otázku si nejednou položila sama příroda. Velké úspěšné národy zmizely. Ať už proto, že se zhroutily samy v sebe nebo proto, že je zasáhla přírodní katastrofa nebo úspěšnější národ z druhé strany kopce.
Jestli teď někomu přijde, že se svět lidí žene do záhuby, velmi pravděpodobně se neplete. Je jen otázkou času, kdy k tomu dojde.
P.S. Nemusí to být nutně příští rok!
