Pěšky

Jako malý jsem do školy chodil jedině pěšky. Česká Lípa je vlastně docela malé město. Kromě páté třídy mi cesta do školy nezabrala víc než deset minut. Když jsem z gymnázia utekl na průmyslovku, trochu jsem si nohy protáhl. Dvacet minut mým typicky svižným krokem. Průmyslovka stojí kousek od náměstí a to už nějaký ten kilometr byl. Mohl jsem se přiblížit autobusem, ale vůbec bych si nepomohl.

Když jsem ve svých šestnácti chodil měsíc na brigádu do pekáren ležících skoro na opačné straně města, také jsem chodil pěšky. Pěkně ráno na šestou nebo odpoledne na druhou. A zpátky domu to samé. Půl hodiny rychlou chůzí. Mohl jsem využít autobusu, v tomto případě by už pomohl. Jen kdyby ten jediný přímý neobjížděl celé město (jeho jižní část je převážně průmyslová zóna, tak tam vozí lidi do práce) a netrvalo mu to snad ještě o nějakou minutu déle než mým nohám.

Užíval jsem si to, chodit pěšky mě náramně bavilo. Občas jsem někoho ze školy doprovázel domu, povídali jsme o všem možném. Když jsme došli jeho obydlí, otočil jsem se a štrádoval si to zase zpátky. I z gymplu jsem si takhle zacházel. Bylo to prima.

Svoboda!

Pak jsem odmaturoval a přestěhoval se do Prahy. Velkoměsto! Metro! Lidi! Tůristi! Už po prvním týdnu mi návrat do České Lípy připadal nepředstavitelný. Praha mě pohltila. Ale to trochu odbíhám od tématu. I když s velkoměstem souvisí, určitě by se dalo uplatnit i jinde.

Velmi jsme si jako mladí nadějní studentíci užívali toho, že máme lítačku (tramvajenku, šalinkartu, to máte jedno) za pár šupů, se kterou se dá jezdit neomezeně. Ta svoboda! Neřešíte, jestli se vám vyplatí jet teď tramvají nebo si popojít pěšky. Neřešíte nic, jen jezdíte. Kdykoli se potřebujete někam přesunout, skočíte na tramvaj, autobus nebo metro a jedete. Nemusíte se zkrátka nijak omezovat!

Už dřív mě napadlo, jak se člověk stává na svém pohodlí závislý, jak nás pohodlné věci svazují, protože si bez nich život už skoro neumíme představit. Dá se to říct o téměř čemkoli, co bylo vynalezeno za posledních sto let.

Zpátky na stromy… totiž na nohy!

Když jsme se vypostrockovaní vykolébali z Akropole po koncertu Godspeed You! Black Emperor, zeptal jsem se Jesisem s doprovodem, kampak míří. Že prý na hlavák. A že se dá nějak jít prý pěšky a že snad přímo za nosem (to už jsme šli nějakou chvíli správným směrem). Já na to, že my vždy jezdíme tramvají, někdo na hlavák, někdo dál do centra. Ale protože je Jesisem študý chudent, přece nebude v Praze utrácet koláče za šalinu, které se navíc říká trapně tramvaj, že?

Vlastně jsem neměl nic proti, tak jsme prostě šli. Bylo pěkně. Tma, sníh, mráz. Paráda. Na můj vkus jsme trošku bloudili, tak jsem se snažil lovit GPS signál na telefonu a Jesisem se mi smála, že jsem pražák a potřebuju navigaci a že určitě jdeme správně. Šli jsme. Nebo nás neprostupné bariéry svedly správným směrem a postupně jsme se dostali až na Hlavní nádraží. Zanechal jsem Jesisem s doprovodem osudu ve vlaku a sám jsem odfrčel metrem, abych měl později o čem přemýšlet.

Díky této zlikaté procházce jsem si uvědomil, jak jsem vlastně v té vší svobodě neomezeného ježdění MHD omezený. Protože nevolím svobodně to, co by bylo prostě prima a přínosné i trochu pro tělo, ale bez přemýšlení sednu na tramvaj a nechám se vozit. Toho pohybu kromě mačkání klávesnice jinak moc není, přiznejme si.

Pátý rozměr tohoto světa

O historii, o pravdě, o informačním věku – převážně zamyšleně.

Historiografie

James Bridle sebral kompletní historii stránky o válce v Iráku z anglické Wikipedie za cca pět let a sestavil z ní dvanáct svazků. Jak na ten nápad přišel, píše na svém blogu v článku On Wikipedia, Cultural Patrimony, and Historiography.

Vyzdvihuje především drobnosti, nad kterými mezi sebou jednotliví editoři vedli dohady, jako čísla, politické názory apod. Našly se i případy, kdy někdo celou stránku smazal a napsal na ní nějaký blábol. Podstatnější ale je, že vidíme, jak se ze současnosti stává minulost. Umožňuje nám to lépe chápat historii jako takovou. To je historiografie.

„This is historiography. This is what culture actually looks like: a process of argument, of dissenting and accreting opinion, of gradual and not always correct codification.“ – James Bridle

Zároveň to ale ukazuje, jak rychle se mění vnímání minulých událostí s časem. Wikipedia zde vyniká, protože má kompletní historii změn. Takže v budoucnu se klidně někdo bude moci věnovat wikipediologii a dívat se do ní v podstatě stejně, jako to dělají geologové při zkoumání vrstev hornin. Bridle si přeje, aby vše mělo tlačítko Historie. A třeba je to jen čirý nesmysl.

Wikipedia je ale velmi mladý projekt (mj. 15. 1. 2011 uplynulo 10 let od jejího založení). Co opravdu víme o událostech třeba z doby před sto lety? Před půl tisíciletím? O událostech ze starého Říma? Nebo ještě dál? Z dochovaných dokumentů a památek se toho dovídáme hodně a přesto strašně málo. Jak žili obyčejní lidé? O tom se nikde mnoho nepíše. Nikdo už neví, jak moc mohou být informace, které máme, zkreslené (i když si to uvědomujeme). Zvlášť se zásahy mocností jakou třeba během posledních dvou tisíc let byla římskokatolická církev.

Digitální archiv

Co z toho plyne? Spousta událostí bude prostě zapomenuta. Dnes sice umíme velmi rychle a snadno pořizovat záznamy a ukládat je do cloudů, kde jsou několikrát zrcadleny, ale lidé přesto zapomínají a přes hory informací, které na nás každodenně proudí, nemá nikdo šanci se něčeho dohledat.

Vezměte si třeba Twitter nebo Facebook. Dostat se ke starým zápiskům standardní cestou je velmi ztížené, až zcela nemožné. Ano, existují služby, které umí všechna vaše data z těchto sociálních sítí stáhnout a vytvořit tak jejich nezávislou zálohu, případně k nim umožnit snadnější přístup. Např. Memolane vypadá v tomto ohledu docela použitelně. Ale je to reálně k něčemu vůbec dobré?

Aby tyto historické dokumenty informačního věku vydržely do budoucna a současně byly stále snadno dostupné, je potřeba je doslova udržovat „při životě“ na přístrojích. Skutečně historickou zálohou by asi bylo (zjednodušeně) pevné disky se starými daty odpojovat a ukládat do bunkrů pod zem. Ale to přece nikdo dělat nebude. (Snad kromě Juliana Assange, který WikiLeaks provozoval v podzemním datovém centru v bývalém bunkru ve Švédsku.) I když je pravda, že třeba Google zálohuje, krom jiného, na magnetické pásky.

Jistě se budoucím generacím z novodobých (a budoucích) dějin zachová mnohem více informací, než kolik máme z prvních dvou tisíciletí našeho letopočtu. Ale bude toho tolik, že bude velmi obtížné je podrobně studovat. Alespoň z hlediska času. Pro drtivou většinu obyvatel naší planety jsou tato data nepodstatná už nyní.

S přívalem nových a nových informací a především s duplicitou bojuje nyní například i síť Q&A webů StackExchange. V odkazovaném článku Joel Spolsky (o něm ještě dále) píše, že čelí podobnému problému, jakému čelili kdysi správci Usenetu. Tehdy nebyla k dispozici příliš velká úložiště dat a starší záznamy musely být jednoduše mazány. Nováčci pak opakovaně kladli otázky, které byly už tolikrát zodpovězeny.

Spolsky zatím vidí řešení v pečlivě udržovaných wiki stránkách (tzv. community wiki na StackExchange webech). To celé samozřejmě stojí na kultuře komunity, ale samotná Wikipedia je důkazem, že komunitně se dá zvládnout skutečně hodně.

Na tomto místě jistě stojí za zmínku tzv. sémantický web. Zatím jen buzzword, ale pokud se nám něco takového někdy podaří realizovat, možná budou má dnešní tvrzení vyvrácena.

Jedna Pravda

Mezi svátky jsem začal číst Orwellovo 1984 (pro jistotu rovnou v angličtině). Jsem sice na začátku, ale některé myšlenky, které ta kniha předkládá už v prvních kapitolách, mě přivedly zpět k výše zmíněné „encyklopedii“. Původně jsem se k ní dostal přes článek na NewsFeed, ve kterém se píše:

„In the constant digital present (…) it can be hard to remember the history of our shifting information culture. Everything is so now now.“ – Nate Jones

Ve čtvrté kapitole svého románu Orwell popisuje práci, kterou vykonává hlavní postava. Ministerstvo pravdy zajišťuje, mimo jiné, úpravu veškerých dokumentů, novin, knih, plakátů apod., aby byly neustále platné. Také vám to připomíná Wikipedii? Ale kdepak, v Orwellově světě jdou mnohem dále. Všechny neplatné kopie se ihned likvidují. Všechny. Jakákoli nevhodná událost se nikdy nestala. Vše je aktuální a jediné správné. Vlastně není třeba o správnosti čehokoli pochybovat. Nikdy to jinak ani nebylo. Výše zmíněná citace se do toho trefuje až překvapivě přesně, jen vychází ze světa postaveného na zcela jiných základech.

James Bridle se svou „encyklopedií“ snaží ukázat, že ohlížet se do historie má svou hodnotu. S tím souhlasím a je samozřejmě dobře, že Wikipedia udržuje historii všech zásahů do jejích stránek. Ono by to jinak ani nešlo, když je může měnit opravdu každý. Zároveň ale vidím v kontrastu běžná zpravodajská média, která nic takového nemají. Jistě, online magazíny mají online archivy článků, ale kdykoli mohou ke starším z nich zablokovat přístup. Nehledě na zkreslené vyjádření reality již těmito médii, o bulváru nemluvě.

Když se na to podívám z pohledu Orwella (a budu se pro jistotu hodně mírnit), kdo si dnes přesně pamatuje, jak probíhal listopad v roce 1989? Máme toho sice hodně v archivech, ale co kdyby si někdo jednou prostě řekl, že ty a ty záznamy jsou zbytečné a stačí jen tenhle malý štůsek, protože za sto let se toho do učebnic dějepisu stejně víc nevejde?

Jako víno: který ročník je nejlepší?

Až po mnoha letech, vlastně na jeho sklonku, jsem se začetl do několika esejí na blogu Joel on Software Joela Spolskyho. Po deseti letech, v březnu loňského roku, oznámil, že s blogováním končí (a vysvětlil, co ho k tomu vedlo). Za těch deset let toho napsal řadu hodnotných článků.

Teď k jeho archivu přijdu já, zvědavý poutník, a začnu se pomalu probírat všemi těmi poklady. Přečtu pár velmi pěkných esejí a postupně objevuji další. Brzy ale zjišťuji, že jich je takové množství, že nejsem schopen je v rozumném čase projít všechny.

Podobně jsem přišel k blogu Rands in Repose Michaela Loppa. Ten sice s blogováním ještě neseknul, ale aktivně píše už skoro 9 let. Píše o moderních technologiích z pohledu geeka, o managementu (pracuje jako engineering manager v Silicon Valley) a podobně. Za zmínku stojí jeho The Nerd Handbook a dvě vydané knihy: Managing Humans a Being Geek.

A co s tou spoustou esejí v pozadí? Přečetl jsem jich tak dvacet. Ale co když tam jsou pořád ještě nějaké, které stojí za přečtení, jen o nich nevím? Jak poznám, které články jsou pro mě stále zajímavé, aniž bych byl nadšeným historikem hodlajícím o svém objevu psát obsáhlé studie?

Rozpletenec

Jak tohle všechno vnímám, současnost se přechodem v minulost likviduje tak nějak sama. Svět jednoduše zapomíná, aniž by chtěl. Jak z toho všeho ven? Nevím. Asi neexistuje jediný recept na tyto problémy a patrně nikdy existovat nebude. Informací se na nás valí každý den čím dál víc, a to se ani nevyznáme ve vlastní historii. A jak se můžeme vyznat v historii, když často nechápeme ani současnost…

Já versus město

Bezohlednost spolucestujících i proticestujících mi poslední dny leze krkem čím dál víc. Souprava metra zastaví ve stanici a před dveře se nahrne banda pitomců, kteří nemyslí na nic jiného, než jak se co nejdřív dostat dovnitř a nejlépe při tom urvat teplé místečko k sezení! Dělají to mladí, staří, bílí, černí i barevní. Prostě skoro všichni. Že chce někdo vystupovat? Jeho problém!

Z druhé strany to není o nic lepší. Místo toho, aby ti, kteří vystupovat nechtějí, ale stojí ve dveřích, prostě vystoupili a pak zase nastoupili, raději překáží ostatním a strašně se diví, že je kolem nich taková tlačenice.

Jednou jsem to zažil se dvěma maminami s kočárky. Že se nesnažily dostat se  po nástupu k protilehlým dveřím, jak se to s kočárky běžně dělá, bych možná pochopil, kdyby na dalších zastávkách prostě vycouvaly ven. Ne, ony tam prostě stály a čuměly, jak se přes ně marně snaží přelézt několik lidí!

Sebestřední cestující používají na přestupech zásadně celou šířku chodby. A to zvlášť tehdy, když mají v záloze dostatek spolucestujících, kteří je v tom ještě podpoří. V lepším případě, kdy jsou cesty jasně rozděleny pro oba směry, chodí pitomci a davy v protisměru! Že pak nemáte kudy jít, je nemyslícímu davu skutečně jedno.

Jestli si myslíte, že se takhle chovají jen v MHD, jste na omylu! Stalo se mi mnohokrát, že proti přesile jsem neměl šanci. Nás je víc, tak uhni! Párkrát jsem prostě šel rovně a ač stranou, přesto jsem měl pocit, že budu sražen a zahuben nemyslícím davem, nebo jen skupinkou několika chytráků štrádujících si to po celé šířce chodníku.

Pak napadne trocha sněhu a všichni se z toho můžou podělat.