Instantní elektronický papír

V Google Readeru mám něco málo přes dvacet blogů a online magazínů. Většina blogů nemá příliš častý přísun nového čtiva, ale i tak je ho dohromady docela dost. V některých případech čtu jen titulky (pokud mě nezaujmou natolik, abych pokračoval dál), je ovšem několik blogů, které čtu poctivě celé. Často jde o krátké zápisky v řádu stovek slov, které přelouskám během pár minut. Najdou se tu ale i dlouhé odborné eseje.

Čtení dlouhých textů u počítače je z několika důvodů nepohodlné. Jednak musíte koukat přímo před sebe na svítící displej, pak máte často nutkání dělat ještě jiné věci, nebo na vás vyskakují různá upozornění a podobně. Sice se to dá všechno nějak řešit (třeba vypnutím IM klienta), ale pořád tomu chybí komfort jako celku. A nebo jednoduše nemáte čas něco delšího zrovna teď číst.

Nové články v RSS samozřejmě mohou počkat, dokud na ně nepřijde řada. Kromě nich se mi ale do prohlížeče dostávají náhodně další zajímavé články. Přestože bych si je rád přečetl, většinou se to zrovna nehodí, takže bych si je chtěl někam poznamenat a podívat se na ně později. Jak to ale řešit?

Nabízí se použití bookmarků prohlížeče. Jenže jsem se je nikdy nenaučil takhle používat. Pokoušel jsem se o to. Měl jsem pěknou složku TODO nebo NEWS. Nikdy to nefungovalo. Nikdy jsem se k nim pak nevracel a nakonec to vždy dopadlo tak, že jsem je prostě z bookmarků smazal.

Všechny tyto problémy výborně řeší relativně mladá služba nazvaná Instapaper. Marco Arment si Instapaper původně vyrobil pro vlastní potřebu, ale postupně jej poskytl svým přátelům a nakonec z něj udělal veřejně dostupnou službu s aplikací pro iPhone a iPad. Pro Android existuje např. aplikace EverPaper.

V čem funkce Instapaperu spočívá? Brouzdáte po webu a narazíte na zajímavý článek, ale nechcete nebo nemůžete si jej přečíst hned. Jednoduše kliknete na bookmarklet „Read Later“ a článek se vám automaticky uloží na serveru Instapaperu. Kdykoli si pak takto uložené články chcete přečíst, stačí si otevřít stránku Instapaperu nebo použít aplikaci pro iPhone. V té si můžete nastavit velikost a typ písma a pak už jen číst a číst, kdykoli máte čas a chuť.

Takhle to dělám už minimálně rok a nemůžu si to vynachválit. Podstatné je, že si do Instapaperu ukládám i články z RSS, protože se mi je nechce číst u počítače. Nejčastěji čtu v metru, kde v týdnu trávím půl hodiny dvakrát denně. To je poměrně dost času na několik běžných článků nebo na jednu delší esej. Přečtu tak spoustu věcí, které bych jinak asi vypustil a byla by to škoda.

Kromě instantního ukládání kliknutím pro každý jednotlivý článek umí Instapaper automaticky načítat články z RSS nebo mu je můžete zasílat e-mailem.

Zajímavou novinkou je podpora pro odesílání článků do vašeho Kindlu. A protože se po svém uvedení Kindle 3 opravdu těší zájmu zákazníků (a to i u nás), rozhodně to stojí za zmínku. K dispozici jsou články ve formátu pro Kindle, který do zařízení prostě nahrajete přes USB, nebo můžete využít zasílání přes Internet. Ve druhém případě vás to ale může něco stát, protože Amazon si nechá za doručování obsahu platit. Není to moc, ale něco přece. Tohle všechno je popsané na stránkách Instapaperu, tak to tu nebudu víc rozebírat.

Sám vlastním jen iPod touch, na kterém se články čtou velice dobře. Zvlášť v MHD. Způsobů, jak dostat články do Kindlu, je spousta a bylo by to na samostatný článek. Ale protože Kindle nemám, nic takového ode mě nečekejte. Ale Kindle by se jistě vyjímal třeba pod vánočním stromečkem, takže kdo ví… ;-)

Stojí za zmínku, že Instapaper není jediný svého druhu. Myslím, že stejně populární je také služba Read It Later, s tou ale nemám žádnou zkušenost.

Známosti a cizosti

Člověk je tvor společenský, všežravý, sexuchtivý a poslední dobou solidně internetový. Až nám z toho jde hlava kolem a oči lezou z důlků. Internet zkracuje vzdálenosti, ruší bariéry, pomáhá objevovat nové světy. A tak se stane, že jeden narazí na někoho zajímavého. Čte blog a twitter a sleduje další aktivity té zajímavé persony. A pak samozřejmě vzájemně komunikuje. Je jedno, jestli přes IM, e-mail, nebo něco úplně jiného. Občas také schraňuje objevené fotky a jiné cennosti, i kdyby jen z dlouhé chvíle nebo prostě „co kdyby“. Problém je, že tím to často končí, a to může být kámen úrazu.

Jeden si buduje vztah k druhému. Je to naprosto přirozené, protože žijeme ve společenském prostředí a Internet na tom nic nemění. Pokud jsou sympatie vzájemné, nic nebrání vzniku pěknému přátelskému vztahu. Znáte to. Sdílíme příběhy nové i staré, řešíme aktuální témata. Tím vším se o sobě po kouscích něco navzájem dovídáme. Vytváříme si o sobě obraz podle svého zázemí, názorů, humoru, práce a všeho možného, co přináší život nám a co my přinášíme jemu. A v případě opačných pohlaví (někdy na tom ani nesejde ;-)) to bývá ochuceno nějakým tím flirtem.

Tohle všechno funguje v principu stejně, jako když se s někým scházíte pravidelně v kavárně, čajovně nebo jinde. Jen se asi na ulici nedáte do řeči s někým jenom proto, že právě vyšel z vašeho oblíbeného obchodu. (Saturnin by to udělal, ale takových lidí moc není.) Takže kde je zakopaný pes?

Celou tu dobu si vytváříme obrázek neúplný, možná dokonce špatný! To záleží na tom, jak upřímná druhá strana je. Ale i když je sebeupřímnější, ty nejmenší nuance jednoduše přes ty dráty a bezdráty nechytíme. Ať už proto, že neznáme mimiku a gestikulaci svého protějšku, nebo proto, že spoustu projevů skrývá podvědomě.

Ve skutečnosti se přátelíme (nebo dokonce zamilováváme) do virtuální postavy. Ta se naprosto jistě liší od té skutečné, která je za ní. Taková odchylka nemusí být nutně velká. Je docela dobře možné, že při občasném osobním setkání bychom se toho o sobě nedověděli o moc více. Možná dokonce i méně, protože prostředí Internetu funguje trochu jako alkohol. Na druhou stranu, i když naše internetová komunikace může být šťavnatější, než ta osobní, vždy jsou v nich rozdíly.

Co z toho plyne? Myslím si, že internetové přátelství ve srovnání s tím „na živo“ není nutně nepovedený paskvil. Prostě je jiné. Virtuální komunikace prostřednictvím počítačové sítě má svá vlastní pravidla, klady i zápory, a samozřejmě skýtá řadu nebezpečí. Stejně tak tomu je ale v reálném světě. Jen si musíme umět uvědomit, kde jsou hranice těchto světů, rozpoznat jejich úskalí a nebrat všechno tak vážně, jak to na první pohled vypadá (poslední platí hlavně online).

Sociálnímu životu ve fyzickém světě se nevyhneme. Tedy aspoň tehdy, chceme-li přežít tak, jak si to přála příroda – založit rodinu, vychovat potomky a udělat vše, co s tím souvisí. (Každý ví, že sex po telefonu není taková zábava, jako pěkně doma ve dvou ;-).) Online sociálno je vyšší level. Může fungovat samostatně a pro spoustu přátelských (a vlastně i obchodních a jiných) vztahů funguje velice dobře. Zaměňovat tyto dva světy v plné míře ale zkrátka nelze.