Portico Quartet v Praze (2011)

Den před odjezdem na O.Z.O.R.A. festival mi Symuska dala tip na Cittàgazze od mladé britské kapely Portico Quartet. Náhoda? Nikoli. Zamiloval jsem se do skladby Nothing Is Something Worth Doing od Shpongle (byli na Ozoře), která je postavená na hře na tzv. hang drum, který aktivně používají právě Portico Quartet. A to velmi umně.

Někdy po novém roce jsem namátkou procházel hudební akce na Last.fm a kde se vzali tu se vzali – Portico Quartet v Praze! Neváhal jsem a běžel jsem při první příležitosti pro lupen. To bylo prakticky hned, protože tou dobou jsem byl v Paláci Akropolis až příliš často. Vlastně od nového roku nyní již 9x (celkem 18x).

Vůbec mě nepotěšilo, když jsem se později dověděl, že tentýž den, 25. března, u nás zahrají také britští UNKLE. Stručně řečeno – na obě kapely bych šel velmi rád asi nastejno, ale už jsem měl lupen na Portico Quartet, tak jsem jen zamáčkl slzu. Doufám, že tu UNKLE nebyli naposledy. Ostatně to samé platí po pátečním koncertu i pro Portico Quartet, ale o tom dále…

Je pravda, že tu byli už před rokem. Dokonce nám to někdo tehdy nabízel, ale asi nebyla správná doba nebo byly skvrny na slunci či někdo správně neobětoval slepici, takže jsme se tomu úspěšně vyhnuli.

Koncert

Nakráčeli jsme do Akropole s lehkým zpožděním a já naschvál zdržoval ještě v šatně, protože notebooky se musí do trezoru. Na baru jsem popadl svou novou klasiku Canada + Red Bull + velký kelímek, dále každý dle svého a pak jsme se už uvelebili na obvyklém místě v sále. Množství lidí bylo nakonec velmi decentní.

Tak nějak jsem měl už předem dobrý pocit, tušil jsem, že tohle bude fakt dobré. A ono to ve skutečnosti bylo peckolární! Od jemného lounge přes hravý saxofon (i malý soprán saxofon) až k docela divoké hře na bicí okořeněné elektronickými efekty. To všechno samozřejmě líbivě promíchané dohromady s epesními hang drumy (jestli jsem to dobře počítal, měl tam Nick Mulvey celkem tři). Nechyběl ani basák s kontrabasem.

Lidé mají vždy rádi, když to kapela pořádně rozjede, jak se tak říká. Portico Quartet nebyli výjimkou. Zvlášť závěr byl něco úžasného. Duncan Bellamy si střihl lehké sólo na bicí a hejblátka a některé z nás potěšil lehce hardcorovou třešínkou.

Obecně je super, když je živý koncert něčím vylepšený, když do toho kapela opravdu dá víc, když ukáže, že na to opravdu má. Když jen přehraje desku, je to nuda. Portico Quartet rozhodně není takovou kapelou. Měl jsem v minulých týdnech přecejen lehké obavy, protože jsem znal jen první desku Knee-Deep in the North Sea (2007), která je sice velmi pěkná, ale něco mi v ní chybělo. Možná jsem jí neuměl poslouchat, nevím. Mé obavy byly ale zbytečné a druhé album Isla (2009) to jen dokazuje.

Afterpub

Protože byl výjimečně koncert v pátek, takže (většina) z nás nemusela druhý den vstávat, vydali jsme se cestou necestou do hospůdky. V Café Jehuda bylo plno, tak jsme skončili U Vočka. Bylo to prima, dali jsme NH s Kozlem a zopakovali si bezpečnost práce s Klausem (jen pro silné žaludky ;-)). Jen ten vrchní tam byl takovej divnej. Pak někteří zamířili domu a hladový zbytek skončil U Havrana. Tam jsme si pro změnu dali Stevena Colberta a jeho atomový výbuch (a také něco k snědku).

Dohromady velmi povedený večer!

EuroConnections – Chapelier Fou, Mythematica

Report z koncertu v Paláci Akropolis.

Ani jsem moc nepřemýšlel o tom, kdo bude tentokrát na EuroConnections hrát. Mythematica je už jistota příjemného zážitku. O Chapelier Fou jsem předem nevěděl nic. Alespoň ne před psaním Co mě čeká a nemine v lednu. Ale vezměme to pěkně popořadě.

Mythematicu znám už nějakou dobu. Je to malý experimentální projekt Daniela Špačka a nabízí mix hudebních stylů, ovšem převážně něžnou a bublavou elektroniku. Nebojí se experimentovat a na koncertech (často) využívá živý doprovod – nástroje i vokály. Tentokrát měl na pomoc hudebníky dva. A nesměla chybět ani projekce.

Nejprve jsme měli možnost slyšet (kromě hejblátek, kroutítek a čudlíků Daniela Špačka) jen klávesistu. Z reproduktorů se linula Mythematica pro nás neznámá. Vím, že Daniel hudbu tvoří stále a hraje si i s tou stávající. Takže to, co jsme včera slyšeli, v sobě mělo mnoho známých prvků a melodií, ale bylo to všechno takové jiné.

Když už to vypadalo, že bude konec a nastoupí Chapelier Fou, odběhl jsem si pro drink, ale když jsem se vrátil, na pódiu byl stále Daniel Špaček – jen vyměnil pomocníky. Na židli vedle kláves nyní seděl kytarista, ladně pročesával struny a doprovázel i vlastním vokálem. Jestli jsem to pochopil správně, byl to Zdeněk Bína z kapely -123 minut.

Na (dosud jediném) albu Mythematica z roku 2009 je jedna skladba, která hojně využívá hry na kytaru. Bylo to trochu podobné, ale ve velkém. A bylo to hodně nezvyklé. Líbilo se mi to, ale na druhou stranu bylo znát, že nebyli zcela sehraní (či jak to říct). Ne vždy kytara k elektronice pasovala. Ani bych se nedivil, kdyby část tohoto vystoupení byla improvizace.

Mythematica nakonec hrál něco málo přes hodinu. Už to skoro vypadalo, že Chapelier Fou bude mít méně času…

One-man-band

Ve výše zmíněném postu jsem psal, že Chapelier Fou (vlastním jménem Louis Warynski) míchá hru na housle s elektronikou a rockem. S tím rockem to nebylo tak žhavé, takže to uvedu na pravou míru (aspoň podle toho, co jsem slyšel v Akropoli): Smyčce a elektronika jsou většinou zásah. Louis obojí používá s velmi líbivým výsledkem. Pro nedostatek pojmů a zkušeností jeho hudebnímu projevu budu říkat francouzské IDM.

Začal hrát zdivoka a divoce také končil. Čekal jsem více hry na housle, a tak mě trochu zamrzelo, že ve druhé polovině je dost omezil. Většina skladeb ovšem vypadala tak, že si namíchal nějaký beat a IDM motiv a do toho si pomocí repeateru nahrál hru na housle. Ať už klasickou nebo jen brnkání. Vyhrál si s tím docela dost, takže ve výsledku hrál třeba houslový kvartet, přidával klávesy a kroutil, čím se dalo, aby výsledek byl co nejdivočejší! Občas opravdu používal elektrickou kytaru, ale rozhodně ne v rockovém stylu. Chapelier Fou je takový one-man-band.

Rychlé skladby vystřídalo i pár pomalejších balad. Když prohlásil, že jedna taková bude o jeho mrtvých kočkách, sál zabublal lehce cynickým smíchem. Louis nás hned ujišťoval, že to není zase tak smutné, jak bychom si snad mysleli. Byla to příjemná melancholická skladba. (A co na to Simon Posford?)

Končil až po desáté hodině a organizátoři jej nechali dát ještě přídavek. Už si nepamatuji, zda to byl právě přídavek, ale jako jedna z posledních skladeb zazněly Scandales! a nechyběla ani pecka jako Les Prières à Compiles.

Publikum nadšeně tleskalo po každé odehrané skladbě. A s každou další více a více. Vypadalo to, že Louis Warynski je z plné, burácející Akropole trochu nesvůj. Za bouřlivého potlesku se s námi rozloučil a bylo vidět, jak všichni září tou pozitivní enegrií, kterou do nás během předchozích asi 80 minut napumpoval.

Doufám, že u nás nebyl naposledy!

Godspeed You! Black Emperor

Report z koncertu jedné post-rockové legendy.

Do Akropole jsem naklusal s dostatečným předstihem. Bylo dávno otevřeno a z hlubin velkého sálu se valil zvuk. Hutný ZVUK. Protlačil jsem se k pokladně v divadelním baru, abych si koupil pár lupenů na další koncerty. Ano, do Akropole – teď jich mám v šuplíku „nepoužitých“ celkem šest! V rohu sedící dívka s dlouhým černým vlasem a pruhovanými návleky na rukou (a doprovodem) mi velmi připomínala Jesisem. Naporoučel jsem si tři lístky, zaplatil a vymotal se ven k šatnám. A hle, tatáž dívka na zlikatých newrockách stojí zády ke mně. Byla to Jesisem! Pozdravili jsme se, v šatně odložili ohadry a vpluli do hlubin Akropole.

Dlouho jsme neváhali a zamířili do velkého sálu. Opravdu ZVUK proudem vytékal odtud. V sálu bylo už docela dost lidí a na pódiu se kdosi opíral o stolek s hejblátky a udělátky a všechny přítomné vystavoval tomu, co já sám dokážu pojmenovat prostě jen noise. Čech neznalec by bez váhání řekl hluk či kravál a prchnul co nejdál. My ne, my jsme šli hezky dopředu. Tam jsem potkal pana Vočenka (vždy s doprovodem), který mě hned ujistil, že jsem o nic nepřišel, a pak už jsme jen čekali na spasení.

Netrvalo dlouho a pán s hejblátky si sbalil svých pět elektronických švestek. Byl to Total Life (thx Vočenko), ale bylo jasné, na koho všichni příchozí čekali. V sále to začalo vřít. I po skončení této předehry se z reproduktorů stále linul noise – nyní velmi tichý (alespoň ve srovnání).

Godspeed You!

Na pódiu dávno stály nástroje, dvoje bicí, různé elektronické krabičky s kroutítky a podobné věci. Chvíli se tam motalo několik lidí, jak už bývá zvykem. Jenže pak začalo být jasné, že ne všichni jsou jen technici… Členové kapely přišli naprosto bez jakéhokoli vzrušování jeden po druhém, prostě jako by nic. Nejdřív to vypadalo, že se ještě dolaďují nástroje a součinnost se zvukařem, ve skutečnosti se pomalu a nepozorovaně začínalo hrát. Z reproduktorů stále se linoucí podprahový noise jen podnítil fakt, že koncert vlastně jakoby neměl začátek. Najednou jsme si všichni uvědomili, že se hraje. Sálem, alespoň symbolicky, proplul lehký potlesk – a tak to začalo.

Kdo kapelu zná, ví, že její skladby jsou velmi dlouhé. 20 minut je naprosto běžných. Nejinak tomu bylo tady. Jen s limitem přibližně dvou hodin to nebylo tak markantní. Ve skutečnosti myslím, že toho zahráli dost, ale nemám je tolik naposlouchané, abych dokázal přesně říci, kde jeden epos končil a druhý začínal.

Od tichých táhlých tónů smyčců plujících po strunách kontrabasu nebo violy doplněných (hádám) cimbálkem a klávesami jsme se za pomocí elektronických efektů, divoké hry na bicí a hučících kytar – nejednou žhavených také smyčci – dostávali k hudebnímu orgasmu. V několika pasážích mi doslova běhal mráz po zádech. Pulzující rezonance tvrdého a místy ostrého zvuku mi občas silně svírala hrudník. Možná jsem neměl stát tak blízko basových reproduktorů, ale už po první „skladbě“ bylo jasné, že tenhle večer bude něčím nezapomenutelným!

Bohužel se ozvaly mé nohy zmožené ještě ze čtvrtečního turbo balkánu v podání Fanfare Ciocărlia. Záda na tom nebyla o mnoho lépe. Zkrátka mě bolel celý mamuf. Rychlému rytmu jsem se tak příliš oddávat nemohl, ačkoli je to jinak mým zvykem. V melodiích si rád hledám rychlé beaty a pařím na ně, i když se současně vezu na pomalejším tempu hlavní melodie. Nebýt mé lehké indispozice, GY!BE tuto možnost nabízeli hojně.

Black Emperor

Sound byl celkově opravdu mohutný. Možná to na mě tak působilo vzhledem k místě, kde jsem stál, ale přesto si troufám říct, že se s tím pánové a dáma rozhodně nemazlili. A nebo se právě mazlili – tak pečlivě a vytrvale. Když do sálu alespoň na moment dolehlo ohlušující ticho, vracel to bouřlivým potleskem.

Čekal jsem ale smršť. Rovnáno absolutním metrem – rumunská dechovka rozburácela sál znatelně více. Čekal jsem smršť alespoň na konci. Možná bylo publikum tak zničené tím dvouhodinovým náporem, možná tušilo, že kapela víc než letmými úsměvy a mávnutím ruky reagovat stejně nebude.

Nakonec, přibližně deset minut před desátou, postupně jednotliví členové začali skládat své nástroje a s lehkým zamáváním se vytráceli do zákulisí. Věřím, že lidé v sále by přídavek uvítali. Zároveň jsem ale rychle nabýval přesvědčení, že tohle je zkrátka konec. Přídavek na necelých deset minut? Od GY!BE? Ale no tak! Nakonec to všem asi bylo jasné, takže když se začala rozsvěcet světla, potlesk pomalu ustal a lidé se (mnohem pomaleji) začali sunout ven.

Akropole byla ve výsledku opravdu plná. Pořád to bylo sice lidsky snesitelné, ale dostat se po koncertu k libovolnému baru bylo nemožné. Po krátkém váhání jsme se rozhodli protlačit k šatně (u té naší bylo jen pár lidí) a vyklouzli jsme do města. To někdo mezitím pokryl bílým prostěradlem…

Jiný pohled