Deus Ex: Storykind Divided

Když jsem tenkrát psal o Shadowrunu, myslel jsem si, že komentáře ke hrám budu psát častěji, ale nebyl čas, nálada nebo jsem jednoduše neměl jasno v tom, co vlastně psát. Pak je lepší se na to vybodnout. Jenže i několik týdnů po dohrání stále cítím potřebu se vyjádřit k poslednímu zářezu série Deus Ex, takže pojďme na to.

Na Deus Ex: Mankind Divided jsem se těšil hodně. Promo bylo solidní: ukázky z hraní, rozhovory, dojmy herních magazínů a tak dále. Bohužel výsledný produkt splňuje má očekávání asi tak z poloviny. Já, další hráči i profi recenzenti se snad všichni shodneme v tom, že hra končí příběhově nezvykle brzy. Jako kdyby to měla být jen první část série. Pojďme si to ovšem celé pěkně shrnout:

Čeština. Lépe řečeno lokalizace do českého prostředí. Stav hry z tohoto pohledu je, bohužel, tristní. Na druhé straně ta čeština tam zkrátka není pro Čechy. A tvůrcům, tím spíš vydavateli, o to vlastně vůbec nešlo. Kdo to nedokáže pochopit, netuší, o čem herní byznys je. Zeptejte se Dana Vávry, jak moc se, ryze finančně, vyplácí dělat hru s českými titulky, potažmo dabingem. Takže sečteno a podtrženo, kvůli několika českým hláškám a nápisům Mankind Divided nehrajte, neužili byste si to.

Praha. Zde musím hned navázat na předchozí odstavec, protože jazyková a jmenná problematika jsou jedna věc a zeměpisný rámec je věc druhá. Nečekejte sice, snad až na Hlavní nádraží, nějaké věrně zachycené známé lokace. JEDINÝ (!!!) městský hub v celé hře je několik větších ulic a řada menších uliček. Zdejší architektura má ráz Starého a Nového Města a Malé Strany. S příchutí Amsterdamu, protože tu najdete docela slušný Red Light District. Mezi vzdálenějšími kouty můžete cestovat metrem, i když tomu skutečnému pražskému se podobá velmi málo. Má jediná velká výtka se rýsuje o pár řádků výše, takže pojďme dál.

Hudba. Za všechny technické aspekty zmíním hudbu. Ta je opravdu skvělá, velmi dobře dokresluje aktuální situaci a příjemně se poslouchá i jen tak, když procházíte městem, plížíte se ve stínech, větracích šachtách a podobně. Možná ještě stojí za zmínku, že většinu technických potíží vývojáři opravili během prvních několika týdnů po vydání. Co týden vyšel alespoň jeden patch. Kudos.

Příběh. To je zkrátka asi největší slabina hry. Vlastně nevím, zda se k němu mám vyjadřovat víc, než jen souhlasem s tím, co napsali jiní. Ale napsat to sem asi musím: O kolik je Mankind Divided lepší v hratelnosti oproti Human Revolution, o tolik slabší je po příběhové stránce. Tak. A více si o tom můžete přečíst třeba na Games.cz nebo PC Gameru.

Hratelnost. Dohrát celou hru se všemi vedlejšími misemi (těch je lehce přes deset a jsou dost dobré) mi trvalo cca 40 hodin. Z tohoto pohledu se nejedná o krátkou hru. Možností řešení se nabízí spousta a s různou kombinací augmentací ještě víc. DX:MD se dá hrát velmi dobře plíživě i jako střílečka. Nenapadá mě co vytknout. Snad až na slabou umělou inteligenci a umístění otvorů ventilačních šachet, které občas působilo až příliš příhodně… Ale co byste také nechtěli, že? ;-)

Shrnutí. Deus Ex: Mankind Divided rozhodně není špatná hra. Vlastně je to dost dobrá hra. Jako hráč vyhledávám hry s důrazem na příběh. Mezi takové série Deus Ex rozhodně patří. Podle mě má příběh Adama Jensena rozhodně na víc. Ve srovnání třeba se skvělým Dishonored jednoduše trochu pokulhává.

Shadowrun: Dragonfall

O světě Shadowrunu jsem poprvé slyšel před necelými deseti lety. Věděl jsem, že je to stolní RPG a že vyšly nějaké PC hry, ale moc jsem se o ně nezajímal. Ostatně stále je tu více her, než kolik jich zvládám hrát.

Poslední dobou mě ovšem docela baví hry s tahovými souboji. Začalo to s XCOM: Enemy Unknown a Invisible, Inc. a zatím mě to nepustilo. Takže když jsem pak během zimních slev na Steamu procházel, co je v nabídce, našel jsem jedno takové nepříliš mainstreamové RPG s tahovými souboji: sérii Shadowrun. Dragonfall za pár €, no nekupte to, když je to tak levný! :-D

Hned zkraje uvedu, že tohle nemá být recenze, zkrátka mě napadlo zkusit si zapisovat dojmy z hraní her, vypíchnout nějaké ty neduhy a tak podobně. Ať už to bude cokoli, počítejte s tím, že to, co budu psát, je subjektivní a neměli byste se tím řídit při nákupu her. Pokračovat ve čtení „Shadowrun: Dragonfall“

Nestihnete všechno

Život dnes nabízí nepřeberné množství možností. Všechno je šíleně rychlé. Díky internetu máte možnost objevit i takové věci, že by vás ani ve snu nenapadlo, že něco takového vůbec mohlo někoho napadnout, natož aby to realizoval.

Sám toho chci dělat strašně moc. Číst knihy, číst internety (a ne jen Twitter a pár blogů), učit se nové programovací jazyky, hrát hry, chodit na koncerty, trávit čas s některými lidmi… Ale je toho tolik, že se nedostává všemu tolik času, kolik bych chtěl. Prostě dny nejsou nafukovací a týden má jen sedm dní a z toho pět je skoro celých zabitých.

Už jen teď dělám víc věcí naráz, měl bych si jít nakoupit, pak si dát ještě sprchu, pak zas letím pryč… A místo toho tu píšu tenhle text.

Minulý rok na O.Z.O.R.A. festivalu běžel program na Chillout stage 24 hodin denně po téměř 6 dní. Na Main Stage sice s cca 2-3h přestávkou v podvečer, ale jinak totéž. A do toho se musíte taky někdy vyspat, najíst, osprchovat… Zkrátka jsme si uvědomili, že nejsme schopni stihnout vše, co bychom chtěli. Platí to všude.

Pokud tohle přijmete jako fakt, budete hned o moc klidnější. Vědomě se rozhodněte, co nestihnete, protože je tu zkrátka něco důležitějšího. Stejný závěr (nejen) podle mě vyplývá i z GTD. Nikdo vám nepomůže s tím, abyste stihli všechno a včas. Pouze vás může nasměrovat k tomu, abyste si vědomě uměli vybrat, co dělat budete a co dělat nebudete.