Shadowrun: Dragonfall

O světě Shadowrunu jsem poprvé slyšel před necelými deseti lety. Věděl jsem, že je to stolní RPG a že vyšly nějaké PC hry, ale moc jsem se o ně nezajímal. Ostatně stále je tu více her, než kolik jich zvládám hrát.

Poslední dobou mě ovšem docela baví hry s tahovými souboji. Začalo to s XCOM: Enemy Unknown a Invisible, Inc. a zatím mě to nepustilo. Takže když jsem pak během zimních slev na Steamu procházel, co je v nabídce, našel jsem jedno takové nepříliš mainstreamové RPG s tahovými souboji: sérii Shadowrun. Dragonfall za pár €, no nekupte to, když je to tak levný! :-D

Hned zkraje uvedu, že tohle nemá být recenze, zkrátka mě napadlo zkusit si zapisovat dojmy z hraní her, vypíchnout nějaké ty neduhy a tak podobně. Ať už to bude cokoli, počítejte s tím, že to, co budu psát, je subjektivní a neměli byste se tím řídit při nákupu her.

Shadowrun

Po několika pročtených vláknech na fórech jsem dospěl k tomu, že původní Shadowrun: Returns nemá moc smysl hrát, některé věci jsou tam jinak, volby v dialozích nemají skoro žádný význam pro vývoj děje a navíc se hra ukládá automaticky na vybraných místech. Naopak na Dragonfall a Hong Hong všichni pěli ódy. No a nakonec příběhy jsou naprosto nezávislé, nepletu-li se, takže žádná újma v tomto směru mi snad nehrozí.

Do hry jsem skočil po hlavě, takže jsem se o světě Shadowrun dovídal tak nějak za pochodu. Samozřejmě jsem něco věděl, přece jen jsem si přečetl alespoň popis hry. Jinak bych si ji nekupoval, že?

Hra sama toho o pozadí a historii zas tak moc neříká. Na jedné z wiki věnované sérii jsem si přečetl stručný úvod o Probuzení roku 2012 (mj. pěkné využití předpovědi konce světa) a historii, která následovala. Během hraní jsem neměl pocit, že by mi něco dalšího unikalo. Jistě nemůžu ani po dohrání znát všechny nuance, ale hru jsem si užil náramně.

Tah

Zaujalo mě, jak moc se souboje podobají XCOM: EU, ale v jednom ohledu jsou lepší: máte zkrátka daný počet AP, se kterými můžete naložit, jak je libo. Žádné omezení typu „použití zbraně končí tah.“

Na druhé straně přehlednost a ovládání bojů by se mohlo od XCOMu ještě učit. Nemožnost otočit pohled bych ještě snesl, ale často se mi stalo, že jsem se někde uklepl a místo výběru postavy, zbraně apod. jen smutně koukám, jak můj parťák běží někam na druhý konec mapy. XCOM pro výběr akce a příkaz pro pohyb používá levé a pravé tlačítko myši (teď nevím, které dělá co, ale to není důležité). Shadowrun je „bohužel“ hra dělaná pro tablety, kde nic takového jednoduše nelze, takže se na PC vše řeší levým tlačítkem. Možná by stačilo, kdyby alespoň výběr postav byl řešen např. pomocí kláves F1-F4.

Když už jsem u té kritiky, tak ještě proberu práci s inventářem. Tedy inventář v plném významu ve hře de facto není. Změnu toho, co vaše postava nosí, lze dělat jen v základně u vaší skříňky, po potvrzení nákupu u prodejců a těsně před spuštěním mise. To je docela v pohodě, ale co opravdu nechápu, proč nelze přehazovat předměty mezi postavami během hraní? Nebo proč nelze vybrat, kdo daný předmět dostane do inventáře, když jej sbírám? Možnosti nechat předmět ležet, nahradit jím jiný předmět ve svém inventáři (nahrazený jde do Stashe) nebo jej poslat rovnou do Stashe mi nepřijdou jako dostatečné. Jediné, co můžete udělat, je sebrat předmět jinou postavou během souboje (stojí AP, pokud se postava musí pohnout).

Dragonfall

Po krátkém úvodu se stanete šéfem party shadowrunnerů v jedné ze čtvrtí Berlína. Jako jednu z prvních věcí dostanete přístup do počítače, pomocí nějž (mimo jiné) získáváte zakázky, jejichž výtěžek potřebujete dále v příběhu. Mně bohužel nějak nedošlo, že za tyto příběhové runy dostanu zaplaceno jen tak, že se vrátím zpět a potvrdím dokončení v tomto počítači. Další úkoly přicházely „samy“, tak jsem neměl důvod se k počítači vracet. Ve výsledku jsem tak půlku hry vesele plnil úkoly a smutně koukal na výlohy prodejců, protože v kapse jsem měl jen pár stovek nuyenů a s tím zkrátka moc nepochodíte. Pak mi to začalo vrtat hlavou a Google poradil.

Když teda odklikáte splněné runy, nuyeny se začnou sypat. Protože jsem je „nemohl“ utrácet hned zkraje, kupoval jsem později už jen pár dražších kousků výbavy, a tak mi na konci hry zbylo něco přes 10 tisíc, které už nebylo za co utratit. Nu což, chybami se člověk učí :-).

Příběh hry je docela lineární, ačkoli volba Etikety (s vyšším Charisma můžete získat další) vám umožní sem tam využít zkratku v dialogu. V hlavním příběhu dočkáte několika zajímavých zvratů a myslím, že stojí za to si s lidmi spíš pokecat (a pak je klidně rozsekat na kusy), abyste si příběh více užili. V závěru přijde samozřejmě možnost se přiklonit k jednomu z několika řešení, jak už bývá zvykem u podobných her.

Jednotlivé runy jsou svým způsobem příběhy samy o sobě. Plníte je, abyste získali potřebný obnos pro pokročení k závěrečné misi, ale jinak s hlavním příběhem nesouvisí. V rámci runů je vždy možností řešení několik, jako vítěz vždy vyjdete vy a možná i někdo další. Záleží, jakou postavu hrajete, případně koho máte s sebou. Dost zásadní rozdíl dělá přítomnost Deckera ve vaší skupině. A pak samozřejmě to, v jakém pořadí volíte použití zbraní a dialogu.

Určitě stojí za to rozvést i příběhy svých parťáků. Dietrichův je součást jiného runu a Glory, Eiger a Blitz mají pak zcela oddělené příběhy, každý s vlastním runem. Většinou se k nim musíte prokecat, což platí dvojnásob u Glory. Ta je ze začátku velmi nepřístupná, ale když na ni netlačíte, dokáže se vám otevřít. Její příběh a související run patří podle mě k tomu nejzajímavějšímu, co Dragonfall nabízí.

Role

Za jiných okolností bych nejspíš hrál jako Decker, ale zaujala mě charakteristika třídy Physical Adept. Bojový charakter využívající magii pro posílení těla. Pro mě trochu netypické, protože většinou hraju spíš hacker/stealth/thief. Jistě by mě bavilo hrát jako Decker, ale taková postava pak nemůže příliš rozvíjet další bojové schopnosti, tak nevím, jestli by to nebyla spíš nuda.

Za plnění úkolů dostáváte body karmy, ačkoli je dostanete i tehdy, když všechny okradete a pobijete. Karma je ale i za volitelné úkoly, které typicky vyžadují trochu více pomáhat ostatním. Za body karmy pak zlepšujete vlastnosti a pod každou vlastností (kromě Body) odemykáte schopnosti. Bodů karmy je relativně málo vzhledem k tomu, že každý další level v každé větvi stromu stojí stejně jako je jeho úroveň. Současně abyste odemkli např. „Melee combat“ na úrovni 6, musíte mít taky vlastnost „Strength“ na této úrovni. Skutečně je potřeba si vybrat styl a toho se držet. Snažit se cpát karmu do všeho je zkrátka naprostá hloupost.

Perspektiva

Protože je hra kromě PC zároveň i pro tablety, je jasné, že není moc náročná. Mé PC s Intel Core i5 3350P a Geforce GTX 970 se ani nezapotilo. Grafika sice není nejúžasnější a kypící efekty, ale (ručně?) malovaná prostředí se mi líbila. Snad jen postavy by při největším přiblížení mohly mít víc detailů.

Bavila mě příjemná ale nevtíravá elektronická hudba. Myslím, že každá lokace měla vlastní téma a řekl bych, že se vždy patřičně změnila nálada, když došlo na souboj. Víc toho o zvukové stránce asi říct nemůžu. Jistě, zbraně nějaké ty zvuky vydávaly, ale dialogy jsou řešeny pouze textově.

I to je důvod, proč mi hraní trvalo přes 40 hodin. Všechno přečíst přecejen chvíli trvá. Na druhé straně psané dialogy, ve kterých se míchá přímá řeč s vypravěčem, umožnily rozvinout vlastní fantazii. Chvílemi jsem si připadal, jako bych četl knihu. Druhým důvodem doby hraní jsou bezpochyby tahové souboje. Ani jedno hře samozřejmě nevytýkám. Tahové souboje jsou přece důvod, proč jsem se do hraní vůbec pustil. Jen jsem si myslel, alespoň dle referencí na howlongtobeat.com, že bude hra o něco kratší.

Tak. A teď dohrát ty ostatní hry na Steamu… ;-)