Portal 2 – jeden za všechny

Quasirecenze single-player módu Portalu 2.

Během několika večerů jsem dohrál single-player Portalu 2. Podle Steamu mi to zabralo přibližně 10 hodin. Nad tím možná leckdo ohrne nos, že takovou hrací dobu má každé Call of Duty, ale já si myslím, že u této hry je to dostačující. Už jen proto, že další hodiny zábavy na mě čekají v kooperativní kampani.

První Portal mě naprosto uchvátil. Tehdy to byl spíš krátký doplněk k dalším hrám od Valve (Prodával se v Orange boxu s Half-Life 2), ale šlo o naprosto nový typ puzzle hry, která se ze dne na den stala senzací a některé hlášky se staly kultovními. Dobrá, Portal nebyl první puzzle hrou s portály, tou byla studentská mini hříčka Narbacular Drop. Ale bylo to právě Valve, komu se práce jejích autorů zalíbila, a tak je zaměstnalo. Tak vznikl Portal.

Continue reading „Portal 2 – jeden za všechny“

Zpátky na stromy

Následující text jsem napsal jako reakci na část Písmenkových vzpomínek od Trinity. Některé související myšlenky se mi v hlavě válely už nějakou dobu, měl jsem tak další důvod si je konečně přebrat a sepsat. Tady je výsledek:

Vlády versus korporace

Ať už je to na mezinárodní úrovni, na lokální politické scéně, nebo mezi obyčejnými lidmi, v ulicích i na internetech – celý svět se žene kupředu. Každý chce žít zítra lepší život než včera. Dokud je to na úrovni běžných lidí, snad budiž. Ale když se pak podívám, co dělají velké kolosy jako je EU, nestačím se divit.

Všechno to jde docela pomalu, takže to není hned vidět. Ale když si určité věci člověk uvědomí, podívá se na ně zpětně a všechno si to spojí, není možné, aby takové „projekty“ jako stát nebo nějaká mezinárodní unie mohly dojít k nějakému zdárnému konci (a nic není věčné, ani se Sovětským svazem). Určitě ne k takovému, jak si na začátku představovaly. Takhle to prostě nefunguje. Možná u komerčních firem, tam je všechno jasné – chceme být úspěšní (tzn. vydělat dolary), tak pro to musíme něco udělat. A musíme se fakt snažit a dát do toho všechno, co umíme. Podle toho jsou vidět výsledky a ostatní za ně platí. Když se někomu naše práce nelíbí, tak si její výsledky nekoupí. Tečka. Bohužel v politice tohle nefunguje.

Ve firmách jde každému nakonec také jen o peníze. I když je firma úspěšná a lidé její činnost a její produkty milují, nakonec to není o ničem jiném, než mít díky své práci stálý a ideálně rostoucí příjem. To je v kapitalistickém světě v pořádku. Nechci rozebírat ekonomické teorie a praxe, chci jen říct, že v politické, státní, úřední sféře, není nikdo placen za svůj epesní a nenahraditelný výkon. Všechno se dělá jen proto, že to je potřeba, že to někdo udělat musí. Jasně, každý potřebuje toaletní papír (většinou), ale na trhu toaletního papíru je konkurence a kdo dělá měkký a pevný toaleťák za rozumnou cenu, ten to vyhraje. Činnost státu je ale nutné zlo. Jestli to někoho z těch lidí baví, tak je to jen proto, že mají buď moc nebo teplé místečko – nebo obojí.

Síla lidu

Jedinci se ve výsledku nechovají o moc jinak. Masírují nás média, která se honí za radioaktivními senzacemi a zamordovanými děvčátky, na které stejně za rok každý zapomene. (Samozřejmě kromě těch postižených, ale různých tragédií se přece děje spousta neustále.) Žereme senzace, blesky, třesky. Aha! Každý chce vypadat dobře, zapůsobit. A kde jinde se nejlíp zapůsobí, než na internetu? Přitom internet akorát umožňuje kdejakému lůzrovi ukázat světu, jaký lůzr to je. I když to dotyčný zabalí do třpytivých pozlátek nebo svalů.

Nakonec je to obyčejný lid, kdo brzdí ten idealistický pokrok vzhlížející k lepším zítřkům. Za prvé brzdí realizaci politických a ekonomických ideálů papalášů. To je na jednu stranu dobře a na druhou špatně. Prostě je to všechno nechutně šedivé (pokud zrovna všichni nehrají barvami duhy a nehází po sobě růžové jednorožce). Za druhé pomalu a podvědomě mění svět samotný.

Společnost a kultura si vždy tekla řekou času tak nějak po svém. Občas jí někdo zkusil přehradit nebo odklonit, ale čas vždy vše vrátil do správného koryta. A jaké je to správné koryto? Přece to, ve kterém tečeme teď my. Sice máme spoustu chytrých udělátek a optických vláken s balíčkem porna do každé domácnosti (vlastně už do každé kapsy), občas někdo někoho vystřelí na měsíc, ale ve skutečnosti jen všichni pálí kyslík (a jiná, hlavně podzemní paliva).

Lidé se chtějí bavit a tak se také baví. Že tou zábavou je často násilí, to už je vedlejší. Puritáni se můžou podělat, aby jejich ratolesti náhodou neviděly kapku červené krve nebo odhalenou bradavku. Ve skutečnosti všichni všechno vidí. Nabízí jim to běžná televize nebo i vlastní oči. Zábava našich dávných předků nikdy nebyla o ničem jiném. Je to jen boj a sex. A sex je taky boj, jen mnohem příjemnější pro nás, zvlášť když při něm bojují jen ti maličcí tvorečkové s ocásky. Vidíte to? Bojují sami mezi sebou! Jak máme rádi závody a jiné soutěže. Bohužel si spousta lidí ráda poměřuje síly ocelovými svaly a třaskavým kořením a když jim nejsou dobří vlastní, tak bojují s cizími.

Cesta ke složitosti

Pracovních zkušeností nemám mnoho, ale lecos jsem se za těch několik let naučil. Třeba to, že když řešíte nějaký problém, objevíte při tom řadu dalších. Aniž byste o tom moc přemýšleli, snažíte se vyřešit všechny tyto problémy a celá věc najednou naroste do gigantických rozměrů. Přesně tohle se stalo s lidstvem. Začali řešit kmenové problémy dne, měsíce i let a nakonec, když se párkrát pošťouchali se sousedy za kopcem, protože někdo někomu ukradl krávu a jiný při lovu zabil místo jelena nevítaného cizince, dospěl svět k tomu, že je lepší mít mezinárodní mír.

Do toho samozřejmě všichni svatí obcovali s mladými hochy, jinak by to nebyla ta správná zábava.

Jen si ten mír někteří představovali jinak než ostatní, takže každá strana seděla na velkých červených čudlících pro případ, že by někomu ruplo v kouli. Nakonec to byli samotní občané, kdo většinu těchto zbytečných nepřátelství rozboural. A teď to vypadá, že pro blaho všech má být všechno pro všechny na celém světě stejně (někde teda výrazně méně, protože jsou sto let za opicemi a jsou tak zvyklí). Ale protože ti, kteří mají všechno, se nejvíc bojí toho, že by mohli ztratit moc, snaží se jí získat ještě více. Co kdyby si o nich někdo myslel něco nepěkného, měl trochu jinou představu o budoucnosti lidstva nebo jen o tom, kudy by rozhodně neměla vést nová dálnice?!

Zpátky na stromy

Když se v práci při řešení komplexního problému dostaneme moc daleko, zazvoní mi v hlavě takový malý zvoneček, který mě probudí ze sna a já řeknu: „Zpátky na stromy! Proč jsme vlastně tady? Co řešíme? Co je původním problémem, kvůli kterému jsme teď tady? Jak znělo zadání?“ Při práci tohle typicky zafunguje. Obávám se, že ve světě jako takovém nikoli. Alespoň ne, pokud tohle budou říkat samotní lidé.

Ze zkoumání historie a dávných civilizací se ale zdá, že tuto otázku si nejednou položila sama příroda. Velké úspěšné národy zmizely. Ať už proto, že se zhroutily samy v sebe nebo proto, že je zasáhla přírodní katastrofa nebo úspěšnější národ z druhé strany kopce.

Jestli teď někomu přijde, že se svět lidí žene do záhuby, velmi pravděpodobně se neplete. Je jen otázkou času, kdy k tomu dojde.

P.S. Nemusí to být nutně příští rok!

Co na sobě nemám rád

Dnes budu trochu sebereflexivní. Následující body mi tu leží už nějaký pátek, tak jsem je trochu probral a doplnil a teď se s vámi o ně podělím. Mj. podobný zápisek má také Rionka a další.

Co na sobě nemám rád

  • I když vím, že bych měl něco říct a aktuální problém by se tak snadno vyřešil, nebo by se jeho řešení alespoň urychlilo, stejně to neudělám.
  • Mám tendenci být občas arogantní (nebo sobecký, nevím) v důsledku jakési pasivní sebeobrany. Těžko se to vysvětluje.
  • Některé věci odkládám, protože to buď “počká”, nebo jsem otráven z představy, že pro to musím udělat něco mimo zaběhnutý pravidelný režim.
  • Chci víc psát. Ať už na blog nebo jinam. A moc to nejde. A není to tím, že na to mám málo času.
  • Spoustu věcí beru s nadsázkou a dělám si z nich srandu, i když jde o vážné problémy. To možná souvisí s tou sebeobranou.
  • Některé události, ač se mě přímo netýkají, si beru příliš osobně.
  • Jsem žárlivý. (To je sice každý chlap, ale i tak.)
  • Nechce se mi chodit brzo spát a pak se mi nechce brzo vstávat.
  • Poslední dobou se nevěnuji žádnému sportu. No, teď jsme se zase s kamarádem hecli ke squashi, tak snad to chvíli vydrží.
  • Mám tendenci odpovídat na otázky, na které odpověď neznám, ale přesto mám na dané téma názor. (Jak už je v naší kotlině celkem běžné.)
  • Mám tendenci odpovídat na otázky oklikami, zbytečně příliš zeširoka, nebo prostě ne hned k věci.
  • Seknul jsem se školou.
  • Čtu málo knih. (Ale s Kindlem se to mění.)
  • Strašně nerad věci dokončuji. Alespoň některé.
  • O něčem spíš jen rád čtu, než abych to skutečně praktikoval, cvičil a opravdu to ovládal. Jenže čtením o dělání ještě nikdo nic neudělal.
  • Jsem netrpělivý. Neposedím.
  • O některých věcech nedokážu napsat nic, co by dávalo smysl, co by skutečně vyjádřilo mé dojmy, ač jsou zcela pozitivní.
  • Když si po mytí hlavy nerozčešu vlasy (a jdu spát a ráno vstávám).
  • V některých věcech jsem hnidopišský perfekcionista.
  • Neumím ukončovat rozhovory. Vlastně mám vůbec problém s loučením. To bude souviset s tím, že nerad věci dokončuji.
  • Že jsem v řadě věcí dost skromný a pochvalu přijímám s obtížemi, i když jsem za ni rád.
  • Že tu píšu hlavně to, co na sobě nemám rád a nenapadá mě moc toho, co na sobě rád mám.
  • Že nerad žádám o pomoc.

Co na sobě mám rád

  • Že jsem po maturitě odešel bydlet na vlastní pěst. (No dobře, pár let mě rodiče podporovali při studiu, ale staral jsem se o sebe sám a nepotřeboval jsem mámu, aby mi vyprala a uvařila.)
  • Své abstraktní a analytické myšlení. Stále je co rozvíjet, ale to je rozhodně dobře.
  • Rád se učím nové věci. (Jen je na všechno tak málo času.)
  • Dokážu se mentálně nakopnout.
  • Dokážu mentálně nakopnout jinou osobu, když je v trablích.
  • Trička J!NX :-).
  • Jsem ochotný pomoci druhým.
  • Jsem trpělivý, když někomu něco vysvětluji a jemu to do hlavy neleze tak snadno, jako mně.
  • Že chodím poslední roky na koncerty a nesedím jen pořád doma.
  • Že o víkendu nepracuji.
  • Miluji hudbu a mám dost široký záběr, pokud jde o různé žánry.
  • V některých věcech jsem perfekcionista.
  • Že ze sebe nedělám něco, co nejsem.
  • Že jsem v řadě věcí dost skromný.