Jako malý jsem do školy chodil jedině pěšky. Česká Lípa je vlastně docela malé město. Kromě páté třídy mi cesta do školy nezabrala víc než deset minut. Když jsem z gymnázia utekl na průmyslovku, trochu jsem si nohy protáhl. Dvacet minut mým typicky svižným krokem. Průmyslovka stojí kousek od náměstí a to už nějaký ten kilometr byl. Mohl jsem se přiblížit autobusem, ale vůbec bych si nepomohl.
Když jsem ve svých šestnácti chodil měsíc na brigádu do pekáren ležících skoro na opačné straně města, také jsem chodil pěšky. Pěkně ráno na šestou nebo odpoledne na druhou. A zpátky domu to samé. Půl hodiny rychlou chůzí. Mohl jsem využít autobusu, v tomto případě by už pomohl. Jen kdyby ten jediný přímý neobjížděl celé město (jeho jižní část je převážně průmyslová zóna, tak tam vozí lidi do práce) a netrvalo mu to snad ještě o nějakou minutu déle než mým nohám.
Užíval jsem si to, chodit pěšky mě náramně bavilo. Občas jsem někoho ze školy doprovázel domu, povídali jsme o všem možném. Když jsme došli jeho obydlí, otočil jsem se a štrádoval si to zase zpátky. I z gymplu jsem si takhle zacházel. Bylo to prima.
Svoboda!
Pak jsem odmaturoval a přestěhoval se do Prahy. Velkoměsto! Metro! Lidi! Tůristi! Už po prvním týdnu mi návrat do České Lípy připadal nepředstavitelný. Praha mě pohltila. Ale to trochu odbíhám od tématu. I když s velkoměstem souvisí, určitě by se dalo uplatnit i jinde.
Velmi jsme si jako mladí nadějní studentíci užívali toho, že máme lítačku (tramvajenku, šalinkartu, to máte jedno) za pár šupů, se kterou se dá jezdit neomezeně. Ta svoboda! Neřešíte, jestli se vám vyplatí jet teď tramvají nebo si popojít pěšky. Neřešíte nic, jen jezdíte. Kdykoli se potřebujete někam přesunout, skočíte na tramvaj, autobus nebo metro a jedete. Nemusíte se zkrátka nijak omezovat!
Už dřív mě napadlo, jak se člověk stává na svém pohodlí závislý, jak nás pohodlné věci svazují, protože si bez nich život už skoro neumíme představit. Dá se to říct o téměř čemkoli, co bylo vynalezeno za posledních sto let.
Zpátky na stromy… totiž na nohy!
Když jsme se vypostrockovaní vykolébali z Akropole po koncertu Godspeed You! Black Emperor, zeptal jsem se Jesisem s doprovodem, kampak míří. Že prý na hlavák. A že se dá nějak jít prý pěšky a že snad přímo za nosem (to už jsme šli nějakou chvíli správným směrem). Já na to, že my vždy jezdíme tramvají, někdo na hlavák, někdo dál do centra. Ale protože je Jesisem študý chudent, přece nebude v Praze utrácet koláče za šalinu, které se navíc říká trapně tramvaj, že?
Vlastně jsem neměl nic proti, tak jsme prostě šli. Bylo pěkně. Tma, sníh, mráz. Paráda. Na můj vkus jsme trošku bloudili, tak jsem se snažil lovit GPS signál na telefonu a Jesisem se mi smála, že jsem pražák a potřebuju navigaci a že určitě jdeme správně. Šli jsme. Nebo nás neprostupné bariéry svedly správným směrem a postupně jsme se dostali až na Hlavní nádraží. Zanechal jsem Jesisem s doprovodem osudu ve vlaku a sám jsem odfrčel metrem, abych měl později o čem přemýšlet.
Díky této zlikaté procházce jsem si uvědomil, jak jsem vlastně v té vší svobodě neomezeného ježdění MHD omezený. Protože nevolím svobodně to, co by bylo prostě prima a přínosné i trochu pro tělo, ale bez přemýšlení sednu na tramvaj a nechám se vozit. Toho pohybu kromě mačkání klávesnice jinak moc není, přiznejme si.