Měsíc s Kindle – postřehy

Během pár týdnů jsem sepsal následující postřehy s Kindle 3. Teď to vypadá, že to je spíš kritika, ale i přes drobné neduhy jsem s ním spokojený. Berte následující body spíš jako racionální zhodnocení různých aspektů (někdy přesahujících čtečku samotnou), než důvody pro a proti.

O tom, jak je Kindle 3 úžasný a skvělý, už psalo hodně lidí. Psali o tom, jak do něj dostat v rozumné podobě knihy z jiných formátů pomocí Calibre. Psali úvahy, zda jsou již papírové knihy přežitkem nebo jsou e-čtečky, tento výdobytek moderní techniky, jen módním výstřelkem.

Uznávám, že jsem si jej koupil asi i proto, že je teď takovým hitem. Nevím, jak dlouho tu s námi ještě papírové knihy budou, ale podle mě ještě dlouho. Bok po boku s e-čtečkami. Je otázka, jak se technologie e-ink bude dále vyvíjet, ale aktivně podsvícené tablety podle mě k delšímu čtení vhodné nejsou.

Tak, tím jsem shrnul, co ke všemu, co již bylo napsáno, mohu zatím dodat. A teď k věci.

Během pár týdnů jsem sepsal následující postřehy s Kindle 3. Teď to vypadá, že to je spíš kritika, ale i přes drobné neduhy jsem s ním spokojený. Berte následující body spíš jako racionální zhodnocení různých aspektů (někdy přesahujících čtečku samotnou), než důvody pro a proti.

  • V porovnání s papírem (byť žlutým a ještě nad to zažloutlým) vyžaduje Kindle víc světla. Přesto se čte velmi dobře.
  • Integrovaný výkladový slovník je samozřejmě super věc, ale když při čtení jazykově bohatší knihy neustále hledám slova, abych si ověřil, co znamenají, ze čtení toho moc nemám. To se samozřejmě týká jen anglických textů a pouze tehdy, nemáte-li dostatečnou slovní zásobu. U mě je nyní tím anglickým textem Orwellovo 1984.
  • Probliknutí obrazu při přechodu mezi stránkami mi nevadí. Rozhodně netrvá dlouho a po chvíli se stává přirozenou součástí čtení.
  • Šustění papíru, jeho vůně a takové ty věci mi nechybí. Když mě kniha pohltí, kromě čitelnosti vlastního textu nic jiného stejně nevnímám.
  • Přesto se vzpomínky na knihy asociují na jeden a ten samý formát, na Kindle. Zde mají papírové knihy nenahraditelnou vlastnost – každá je prostě jiná.
  • Originální pouzdro od Amazonu je sice super, ale samo váží asi dvě třetiny toho, co Kindle. Takže dohromady už je to celkem těžké (cca 250 + 170 g). Při cestování je to nutnost, na čtení doma jej sundavám.
  • Kindle sice umí překreslit jen část obrazovky, ale po otevření a zavření menu zůstane část obrazu s vybledlou barvou. To mě irituje, takže překlikávám o stránku tam a zpátky, aby se to srovnalo. Nevím, jestli to mají stejně všechny kusy. V zásadě to ale není takový problém.
  • Vstup do slovníku nebo otevření rozečtené knihy způsobí rozhození stránek. Kindle prostě nahoře přidá lištu s názvem knihy, ale obsah stránky posune trochu dolu, takže se posune celý text. Možná je to jedno, ale mě to pak trochu mate. Holt není stránka jako stránka. A já jsem starý hnidopišský perfekcionista.
  • Podpora ze strany Instapaperu je velmi lákavá, pro mne ale nakonec v praxi ne moc užitečná. Podle mě se hodí spíš na delší články. Kindle je pro Instapaper prostě jen pasivní čtečka a chybí mi zpětný sync – archivace a označení hvězdičkou. Komu jde jen o čtení, nebude mít problém.
  • Integrovaný prohlížeč je skutečně jen experimentální. Sice má tzv. „režim článku“, který vezme hlavní text se všemi nadpisy (ale bez obrázků!) a zobrazí jej k pohodlnému čtení bez zbytečného bordelu okolo (podobně jako Instapaper). Celkově ale nic moc. Jen je hezké vidět, že to funguje.
  • Ukázky komiksových knih (zkoušel jsem Simon’s Cat a Cyanide & Happiness) mě přesvědčily, že komiks pro Kindle není vhodný. Ne do té doby, dokud se někdo nepostará o to, aby se to na něm dobře četlo. Jedna věc je samotné formátování. Nabízí se čtení na šířku, ale to se chovalo podivně. A druhá věc je zobrazení obrázků – na Kindlu mají všechny malý kontrast.
  • Formátování knih v nabídce Amazonu je různé kvality. Koupil jsem si dvě knihy (konkrétně Managing Humans a Being Geek od Michaela Loppa) a prohlédl několik ukázek. Nejsou formátovány vyloženě špatně, nicméně nacházím drobné mouchy, které bych u e-booků nečekal. Pominu-li různou relativní velikost písma (protože ta se dá přizpůsobit při čtení, byť ne pro každou knihu zvlášť), narazil jsem na zbytečně velké mezery mezi odstavci, nadpisy blíže k předchozímu odstavci než k tomu následujícímu, nadpisy zůstávající osamoceně na konci stránek apod. Naopak třeba Poirot’s Early Cases od Agathy Christie vypadaly velmi dobře. Knihy si ale formátují jednotlivá nakladatelství sama, řekl bych, takže to není něco, co by plošně Amazon ovlivnil.
  • Kindle jsem naplno nabíjel těsně před Štědrým dnem. Od té doby jsem četl denně v průměru tak 2 hodiny. Občas jsem se na skok připojil na Wi-Fi a párkrát připojil k PC, abych do čtečky nahrál pár knih. Odhadem mám ještě čtvrtinu baterky.

Pátý rozměr tohoto světa

O historii, o pravdě, o informačním věku – převážně zamyšleně.

Historiografie

James Bridle sebral kompletní historii stránky o válce v Iráku z anglické Wikipedie za cca pět let a sestavil z ní dvanáct svazků. Jak na ten nápad přišel, píše na svém blogu v článku On Wikipedia, Cultural Patrimony, and Historiography.

Vyzdvihuje především drobnosti, nad kterými mezi sebou jednotliví editoři vedli dohady, jako čísla, politické názory apod. Našly se i případy, kdy někdo celou stránku smazal a napsal na ní nějaký blábol. Podstatnější ale je, že vidíme, jak se ze současnosti stává minulost. Umožňuje nám to lépe chápat historii jako takovou. To je historiografie.

„This is historiography. This is what culture actually looks like: a process of argument, of dissenting and accreting opinion, of gradual and not always correct codification.“ – James Bridle

Zároveň to ale ukazuje, jak rychle se mění vnímání minulých událostí s časem. Wikipedia zde vyniká, protože má kompletní historii změn. Takže v budoucnu se klidně někdo bude moci věnovat wikipediologii a dívat se do ní v podstatě stejně, jako to dělají geologové při zkoumání vrstev hornin. Bridle si přeje, aby vše mělo tlačítko Historie. A třeba je to jen čirý nesmysl.

Wikipedia je ale velmi mladý projekt (mj. 15. 1. 2011 uplynulo 10 let od jejího založení). Co opravdu víme o událostech třeba z doby před sto lety? Před půl tisíciletím? O událostech ze starého Říma? Nebo ještě dál? Z dochovaných dokumentů a památek se toho dovídáme hodně a přesto strašně málo. Jak žili obyčejní lidé? O tom se nikde mnoho nepíše. Nikdo už neví, jak moc mohou být informace, které máme, zkreslené (i když si to uvědomujeme). Zvlášť se zásahy mocností jakou třeba během posledních dvou tisíc let byla římskokatolická církev.

Digitální archiv

Co z toho plyne? Spousta událostí bude prostě zapomenuta. Dnes sice umíme velmi rychle a snadno pořizovat záznamy a ukládat je do cloudů, kde jsou několikrát zrcadleny, ale lidé přesto zapomínají a přes hory informací, které na nás každodenně proudí, nemá nikdo šanci se něčeho dohledat.

Vezměte si třeba Twitter nebo Facebook. Dostat se ke starým zápiskům standardní cestou je velmi ztížené, až zcela nemožné. Ano, existují služby, které umí všechna vaše data z těchto sociálních sítí stáhnout a vytvořit tak jejich nezávislou zálohu, případně k nim umožnit snadnější přístup. Např. Memolane vypadá v tomto ohledu docela použitelně. Ale je to reálně k něčemu vůbec dobré?

Aby tyto historické dokumenty informačního věku vydržely do budoucna a současně byly stále snadno dostupné, je potřeba je doslova udržovat „při životě“ na přístrojích. Skutečně historickou zálohou by asi bylo (zjednodušeně) pevné disky se starými daty odpojovat a ukládat do bunkrů pod zem. Ale to přece nikdo dělat nebude. (Snad kromě Juliana Assange, který WikiLeaks provozoval v podzemním datovém centru v bývalém bunkru ve Švédsku.) I když je pravda, že třeba Google zálohuje, krom jiného, na magnetické pásky.

Jistě se budoucím generacím z novodobých (a budoucích) dějin zachová mnohem více informací, než kolik máme z prvních dvou tisíciletí našeho letopočtu. Ale bude toho tolik, že bude velmi obtížné je podrobně studovat. Alespoň z hlediska času. Pro drtivou většinu obyvatel naší planety jsou tato data nepodstatná už nyní.

S přívalem nových a nových informací a především s duplicitou bojuje nyní například i síť Q&A webů StackExchange. V odkazovaném článku Joel Spolsky (o něm ještě dále) píše, že čelí podobnému problému, jakému čelili kdysi správci Usenetu. Tehdy nebyla k dispozici příliš velká úložiště dat a starší záznamy musely být jednoduše mazány. Nováčci pak opakovaně kladli otázky, které byly už tolikrát zodpovězeny.

Spolsky zatím vidí řešení v pečlivě udržovaných wiki stránkách (tzv. community wiki na StackExchange webech). To celé samozřejmě stojí na kultuře komunity, ale samotná Wikipedia je důkazem, že komunitně se dá zvládnout skutečně hodně.

Na tomto místě jistě stojí za zmínku tzv. sémantický web. Zatím jen buzzword, ale pokud se nám něco takového někdy podaří realizovat, možná budou má dnešní tvrzení vyvrácena.

Jedna Pravda

Mezi svátky jsem začal číst Orwellovo 1984 (pro jistotu rovnou v angličtině). Jsem sice na začátku, ale některé myšlenky, které ta kniha předkládá už v prvních kapitolách, mě přivedly zpět k výše zmíněné „encyklopedii“. Původně jsem se k ní dostal přes článek na NewsFeed, ve kterém se píše:

„In the constant digital present (…) it can be hard to remember the history of our shifting information culture. Everything is so now now.“ – Nate Jones

Ve čtvrté kapitole svého románu Orwell popisuje práci, kterou vykonává hlavní postava. Ministerstvo pravdy zajišťuje, mimo jiné, úpravu veškerých dokumentů, novin, knih, plakátů apod., aby byly neustále platné. Také vám to připomíná Wikipedii? Ale kdepak, v Orwellově světě jdou mnohem dále. Všechny neplatné kopie se ihned likvidují. Všechny. Jakákoli nevhodná událost se nikdy nestala. Vše je aktuální a jediné správné. Vlastně není třeba o správnosti čehokoli pochybovat. Nikdy to jinak ani nebylo. Výše zmíněná citace se do toho trefuje až překvapivě přesně, jen vychází ze světa postaveného na zcela jiných základech.

James Bridle se svou „encyklopedií“ snaží ukázat, že ohlížet se do historie má svou hodnotu. S tím souhlasím a je samozřejmě dobře, že Wikipedia udržuje historii všech zásahů do jejích stránek. Ono by to jinak ani nešlo, když je může měnit opravdu každý. Zároveň ale vidím v kontrastu běžná zpravodajská média, která nic takového nemají. Jistě, online magazíny mají online archivy článků, ale kdykoli mohou ke starším z nich zablokovat přístup. Nehledě na zkreslené vyjádření reality již těmito médii, o bulváru nemluvě.

Když se na to podívám z pohledu Orwella (a budu se pro jistotu hodně mírnit), kdo si dnes přesně pamatuje, jak probíhal listopad v roce 1989? Máme toho sice hodně v archivech, ale co kdyby si někdo jednou prostě řekl, že ty a ty záznamy jsou zbytečné a stačí jen tenhle malý štůsek, protože za sto let se toho do učebnic dějepisu stejně víc nevejde?

Jako víno: který ročník je nejlepší?

Až po mnoha letech, vlastně na jeho sklonku, jsem se začetl do několika esejí na blogu Joel on Software Joela Spolskyho. Po deseti letech, v březnu loňského roku, oznámil, že s blogováním končí (a vysvětlil, co ho k tomu vedlo). Za těch deset let toho napsal řadu hodnotných článků.

Teď k jeho archivu přijdu já, zvědavý poutník, a začnu se pomalu probírat všemi těmi poklady. Přečtu pár velmi pěkných esejí a postupně objevuji další. Brzy ale zjišťuji, že jich je takové množství, že nejsem schopen je v rozumném čase projít všechny.

Podobně jsem přišel k blogu Rands in Repose Michaela Loppa. Ten sice s blogováním ještě neseknul, ale aktivně píše už skoro 9 let. Píše o moderních technologiích z pohledu geeka, o managementu (pracuje jako engineering manager v Silicon Valley) a podobně. Za zmínku stojí jeho The Nerd Handbook a dvě vydané knihy: Managing Humans a Being Geek.

A co s tou spoustou esejí v pozadí? Přečetl jsem jich tak dvacet. Ale co když tam jsou pořád ještě nějaké, které stojí za přečtení, jen o nich nevím? Jak poznám, které články jsou pro mě stále zajímavé, aniž bych byl nadšeným historikem hodlajícím o svém objevu psát obsáhlé studie?

Rozpletenec

Jak tohle všechno vnímám, současnost se přechodem v minulost likviduje tak nějak sama. Svět jednoduše zapomíná, aniž by chtěl. Jak z toho všeho ven? Nevím. Asi neexistuje jediný recept na tyto problémy a patrně nikdy existovat nebude. Informací se na nás valí každý den čím dál víc, a to se ani nevyznáme ve vlastní historii. A jak se můžeme vyznat v historii, když často nechápeme ani současnost…

Co mě čeká a nemine v lednu

Již tuto sobotu 8. ledna zahraje v Cross Clubu Atma (vlastním jménem Andrei Oliver Brasovean), legenda goa trance.

Ve čtvrtek 20. ledna nás svou druhou návštěvou poctí Fanfare Ciocărlia. O této rumunské dechové kapele jsem se už zmiňoval v minulém postu. Pařící Akropole zaručena!

V neděli 23. ledna se v Paláci Akropolis ohřejí a zahrají kanadští Godspeed You! Black Emperor. Tato experimentální post-rocková kapela vznikla v roce 1994. Vydala několik alb složených převážně z 15-25minutových místy až ambientních skladeb. V roce 2003 náhle oznámila přerušení své činnosti na dobu neurčitou… Léta se zdálo, že to je konec. Na jaře 2010 ale pánové oznámili, že udělají turné! A tak se alespoň pro tentokrát vrací na scénu s tímto poselstvím: www.1119732.net. Já jsem se o nich dověděl až při této příležitosti, takže mi nezbývá, než se těšit a nechat se překvapit.

Ve středu 26. ledna si pro nás projekt EuroConnections Paláce Akropolis připravil Chapelier foumythematicu. Mythematica je český nezávislý psychillový projekt Daniela Špačka. Chapelier fou je francouzský houslista Louis Warynski, který – podobně jako Maxence Cyrin – začal svou klasickou hudební školu kořenit elektronickou a rockovou hudbou. To musí být prostě (peckolární) pecka!

V pondělí 31. ledna si konečně živě poslechnu Čechomor. Ten snad není třeba představovat. Když jsem před Vánoci kupoval lístek, prý byl poslední. Výjimečně tedy půjdu na koncert sám. Neplačte, sami jste si to zavinili!