Archiv pro měsíc: Leden 2011

EuroConnections – Chapelier Fou, Mythematica

Report z koncertu v Paláci Akropolis.

Ani jsem moc nepřemýšlel o tom, kdo bude tentokrát na EuroConnections hrát. Mythematica je už jistota příjemného zážitku. O Chapelier Fou jsem předem nevěděl nic. Alespoň ne před psaním Co mě čeká a nemine v lednu. Ale vezměme to pěkně popořadě.

Mythematicu znám už nějakou dobu. Je to malý experimentální projekt Daniela Špačka a nabízí mix hudebních stylů, ovšem převážně něžnou a bublavou elektroniku. Nebojí se experimentovat a na koncertech (často) využívá živý doprovod – nástroje i vokály. Tentokrát měl na pomoc hudebníky dva. A nesměla chybět ani projekce.

Nejprve jsme měli možnost slyšet (kromě hejblátek, kroutítek a čudlíků Daniela Špačka) jen klávesistu. Z reproduktorů se linula Mythematica pro nás neznámá. Vím, že Daniel hudbu tvoří stále a hraje si i s tou stávající. Takže to, co jsme včera slyšeli, v sobě mělo mnoho známých prvků a melodií, ale bylo to všechno takové jiné.

Když už to vypadalo, že bude konec a nastoupí Chapelier Fou, odběhl jsem si pro drink, ale když jsem se vrátil, na pódiu byl stále Daniel Špaček – jen vyměnil pomocníky. Na židli vedle kláves nyní seděl kytarista, ladně pročesával struny a doprovázel i vlastním vokálem. Jestli jsem to pochopil správně, byl to Zdeněk Bína z kapely -123 minut.

Na (dosud jediném) albu Mythematica z roku 2009 je jedna skladba, která hojně využívá hry na kytaru. Bylo to trochu podobné, ale ve velkém. A bylo to hodně nezvyklé. Líbilo se mi to, ale na druhou stranu bylo znát, že nebyli zcela sehraní (či jak to říct). Ne vždy kytara k elektronice pasovala. Ani bych se nedivil, kdyby část tohoto vystoupení byla improvizace.

Mythematica nakonec hrál něco málo přes hodinu. Už to skoro vypadalo, že Chapelier Fou bude mít méně času…

One-man-band

Ve výše zmíněném postu jsem psal, že Chapelier Fou (vlastním jménem Louis Warynski) míchá hru na housle s elektronikou a rockem. S tím rockem to nebylo tak žhavé, takže to uvedu na pravou míru (aspoň podle toho, co jsem slyšel v Akropoli): Smyčce a elektronika jsou většinou zásah. Louis obojí používá s velmi líbivým výsledkem. Pro nedostatek pojmů a zkušeností jeho hudebnímu projevu budu říkat francouzské IDM.

Začal hrát zdivoka a divoce také končil. Čekal jsem více hry na housle, a tak mě trochu zamrzelo, že ve druhé polovině je dost omezil. Většina skladeb ovšem vypadala tak, že si namíchal nějaký beat a IDM motiv a do toho si pomocí repeateru nahrál hru na housle. Ať už klasickou nebo jen brnkání. Vyhrál si s tím docela dost, takže ve výsledku hrál třeba houslový kvartet, přidával klávesy a kroutil, čím se dalo, aby výsledek byl co nejdivočejší! Občas opravdu používal elektrickou kytaru, ale rozhodně ne v rockovém stylu. Chapelier Fou je takový one-man-band.

Rychlé skladby vystřídalo i pár pomalejších balad. Když prohlásil, že jedna taková bude o jeho mrtvých kočkách, sál zabublal lehce cynickým smíchem. Louis nás hned ujišťoval, že to není zase tak smutné, jak bychom si snad mysleli. Byla to příjemná melancholická skladba. (A co na to Simon Posford?)

Končil až po desáté hodině a organizátoři jej nechali dát ještě přídavek. Už si nepamatuji, zda to byl právě přídavek, ale jako jedna z posledních skladeb zazněly Scandales! a nechyběla ani pecka jako Les Prières à Compiles.

Publikum nadšeně tleskalo po každé odehrané skladbě. A s každou další více a více. Vypadalo to, že Louis Warynski je z plné, burácející Akropole trochu nesvůj. Za bouřlivého potlesku se s námi rozloučil a bylo vidět, jak všichni září tou pozitivní enegrií, kterou do nás během předchozích asi 80 minut napumpoval.

Doufám, že u nás nebyl naposledy!

Godspeed You! Black Emperor

Report z koncertu jedné post-rockové legendy.

Do Akropole jsem naklusal s dostatečným předstihem. Bylo dávno otevřeno a z hlubin velkého sálu se valil zvuk. Hutný ZVUK. Protlačil jsem se k pokladně v divadelním baru, abych si koupil pár lupenů na další koncerty. Ano, do Akropole – teď jich mám v šuplíku „nepoužitých“ celkem šest! V rohu sedící dívka s dlouhým černým vlasem a pruhovanými návleky na rukou (a doprovodem) mi velmi připomínala Jesisem. Naporoučel jsem si tři lístky, zaplatil a vymotal se ven k šatnám. A hle, tatáž dívka na zlikatých newrockách stojí zády ke mně. Byla to Jesisem! Pozdravili jsme se, v šatně odložili ohadry a vpluli do hlubin Akropole.

Dlouho jsme neváhali a zamířili do velkého sálu. Opravdu ZVUK proudem vytékal odtud. V sálu bylo už docela dost lidí a na pódiu se kdosi opíral o stolek s hejblátky a udělátky a všechny přítomné vystavoval tomu, co já sám dokážu pojmenovat prostě jen noise. Čech neznalec by bez váhání řekl hluk či kravál a prchnul co nejdál. My ne, my jsme šli hezky dopředu. Tam jsem potkal pana Vočenka (vždy s doprovodem), který mě hned ujistil, že jsem o nic nepřišel, a pak už jsme jen čekali na spasení.

Netrvalo dlouho a pán s hejblátky si sbalil svých pět elektronických švestek. Byl to Total Life (thx Vočenko), ale bylo jasné, na koho všichni příchozí čekali. V sále to začalo vřít. I po skončení této předehry se z reproduktorů stále linul noise – nyní velmi tichý (alespoň ve srovnání).

Godspeed You!

Na pódiu dávno stály nástroje, dvoje bicí, různé elektronické krabičky s kroutítky a podobné věci. Chvíli se tam motalo několik lidí, jak už bývá zvykem. Jenže pak začalo být jasné, že ne všichni jsou jen technici… Členové kapely přišli naprosto bez jakéhokoli vzrušování jeden po druhém, prostě jako by nic. Nejdřív to vypadalo, že se ještě dolaďují nástroje a součinnost se zvukařem, ve skutečnosti se pomalu a nepozorovaně začínalo hrát. Z reproduktorů stále se linoucí podprahový noise jen podnítil fakt, že koncert vlastně jakoby neměl začátek. Najednou jsme si všichni uvědomili, že se hraje. Sálem, alespoň symbolicky, proplul lehký potlesk – a tak to začalo.

Kdo kapelu zná, ví, že její skladby jsou velmi dlouhé. 20 minut je naprosto běžných. Nejinak tomu bylo tady. Jen s limitem přibližně dvou hodin to nebylo tak markantní. Ve skutečnosti myslím, že toho zahráli dost, ale nemám je tolik naposlouchané, abych dokázal přesně říci, kde jeden epos končil a druhý začínal.

Od tichých táhlých tónů smyčců plujících po strunách kontrabasu nebo violy doplněných (hádám) cimbálkem a klávesami jsme se za pomocí elektronických efektů, divoké hry na bicí a hučících kytar – nejednou žhavených také smyčci – dostávali k hudebnímu orgasmu. V několika pasážích mi doslova běhal mráz po zádech. Pulzující rezonance tvrdého a místy ostrého zvuku mi občas silně svírala hrudník. Možná jsem neměl stát tak blízko basových reproduktorů, ale už po první „skladbě“ bylo jasné, že tenhle večer bude něčím nezapomenutelným!

Bohužel se ozvaly mé nohy zmožené ještě ze čtvrtečního turbo balkánu v podání Fanfare Ciocărlia. Záda na tom nebyla o mnoho lépe. Zkrátka mě bolel celý mamuf. Rychlému rytmu jsem se tak příliš oddávat nemohl, ačkoli je to jinak mým zvykem. V melodiích si rád hledám rychlé beaty a pařím na ně, i když se současně vezu na pomalejším tempu hlavní melodie. Nebýt mé lehké indispozice, GY!BE tuto možnost nabízeli hojně.

Black Emperor

Sound byl celkově opravdu mohutný. Možná to na mě tak působilo vzhledem k místě, kde jsem stál, ale přesto si troufám říct, že se s tím pánové a dáma rozhodně nemazlili. A nebo se právě mazlili – tak pečlivě a vytrvale. Když do sálu alespoň na moment dolehlo ohlušující ticho, vracel to bouřlivým potleskem.

Čekal jsem ale smršť. Rovnáno absolutním metrem – rumunská dechovka rozburácela sál znatelně více. Čekal jsem smršť alespoň na konci. Možná bylo publikum tak zničené tím dvouhodinovým náporem, možná tušilo, že kapela víc než letmými úsměvy a mávnutím ruky reagovat stejně nebude.

Nakonec, přibližně deset minut před desátou, postupně jednotliví členové začali skládat své nástroje a s lehkým zamáváním se vytráceli do zákulisí. Věřím, že lidé v sále by přídavek uvítali. Zároveň jsem ale rychle nabýval přesvědčení, že tohle je zkrátka konec. Přídavek na necelých deset minut? Od GY!BE? Ale no tak! Nakonec to všem asi bylo jasné, takže když se začala rozsvěcet světla, potlesk pomalu ustal a lidé se (mnohem pomaleji) začali sunout ven.

Akropole byla ve výsledku opravdu plná. Pořád to bylo sice lidsky snesitelné, ale dostat se po koncertu k libovolnému baru bylo nemožné. Po krátkém váhání jsme se rozhodli protlačit k šatně (u té naší bylo jen pár lidí) a vyklouzli jsme do města. To někdo mezitím pokryl bílým prostěradlem…

Jiný pohled

Co mě čeká a nemine v únoru (a březnu)

Stručný soupis koncertů, na které se chystám v následujících měsících.

Hned 1. února se chystám do Tesla Areny na The Australian Pink Floyd Show. Jedná se prý o nejlepší Pink Floyd tribute kapelu, jejíž snahou je, kromě zvuku, připomenout i vizuální stránku koncertů Pink Floyd. Nechám se překvapit.

Následující den, ve středu 2. února nás čeká Hybrid v Lucerna Music Baru. Po již dvou zrušených termínech se tentokrát snad už opravdu dočkáme. O Hybrid jsem tu básnil už dříve, teď bych si dovolil snad jen ochutnávku z Moskvy pro ty, kterým unikla na Twitteru/FB.

V sobotu 5. února nás opět svou návštěvou v Paláci Akropolis poctí Sofa Surfers. Rakouská kapela do kotlíku naházela trip-hop, downtempo, okořenila dubem a to vše promíchala elektrikou. Loňský koncert jsem si nechal ujít, ale poté jsem se do nich víc zaposlouchal a na letošek si už lupen bez váhání koupil.

A teď se všichni držte, dostávám se k pořádnému nášupu jazzu, místy míchaného s dubem, breaky a d’n’b!

Ve čtvrtek 17. února, pokud se zadaří časově, nás čekají hned dvě jazzové pecky. První je Gabin v Paláci Akropolis, italské duo hrající acid jazz/lounge. Následně bychom měli v Crossu zastihnout Jazzsteppa, původně experimentální projekt míchající jazz a elektronickou hudbu – jak název napovídá, hrají jazzstep/dubstep. Obě jména jsou pro mě neznámá, takže podobně jako v minulém roce – experimentuji a rád se nechám překvapit.

Aby toho nebylo málo, podíváme se ještě na březen, a to konkrétně na dvě kapely, které si rozhodně nechci nechat ujít. Nutno dodat, že předchozí tvrzení o nadupaném jazzu platí i pro ně:

Ve středu 16. března v Paláci Akropolis pokřtí svou novou desku multi-kulti a multi-genre kapela (mj. s českými kořeny) – N.O.H.A. Breakbeat, d’n’b, nu-jazz, to všechno naordinováno a užíváno v dokonalé harmonii. Předpokládám, že koncert bude brzy vyprodán, tak neváhejte! Musíte znát Tu Café.

V pátek 25. března se těšíme na Portico Quartet v Paláci Akropolis. Nevím, proč jsem si je nechal loni ujít. Asi jsem tehdy ještě nebyl na tuto vlnu chill-jazzu naladěn. A když navíc míchají nu-jazz s hrou na hang-drum, není co řešit. Musíte znát Cittagazze.

V březnu to vypadá kromě jazzu také na nášup post-rocku, ale kapely, kterých se to týká, si musím ještě proklepnout. Pokud se rozhodnu jít na více koncertů, ještě o tom napíšu.