Smetí na stole

Dnes si dáme malou oddechovku. Budeme si povídat o tom, jaké užitečné věci a haraburdí mám já, geek a nerd v jedné osobě, na stole. Za ten nápad může Rionka. Sama svým výčtem šestnácti důležitostí na stole skutečné ženy navázala na obsah kabelky skutečné ženy. Protože já nejsem žena a kabelku také nemám, zbývá mi jen ten stůl. (Původně jsem tu psal nějaké nesmysly o řetězovkách, ale o nic takového nešlo. Obětem mého omylu se tímto omlouvám.)

Takže co můžete nalézt na mém stole?

  1. Klávesnici. Vlastně dvě, ale ta druhá je zrovna teď odložená na PC skříni. Používám ji, když potřebuju současně něco udělat na notebooku. Obě jsou Logitech a jsou černé jak noc.
  2. Dvě myši. Jeden stařičký herní Logitech a Jeden nový obyčejný, aby bylo čím klikat do notebooku.
  3. Dvacetipalcové LCD. Protože nemá nastavitelnou výšku, podložil jsem ho učebnicí angličtiny ze střední školy a tučnými Strojnickými tabulkami. Budiž jim LCD lehké.
  4. Gamepad. Drátový Microsoft Xbox 360.
  5. Dva notebooky. První je 14“ Dell Latitude E6400, můj vlastní a původně pracovní. Říkám mu Michoken a mám ho rád. Druhý je 15“ ThinkPad W500, služební koráb. Ten ještě jméno nemá a vlastně jsem o tom ani neuvažoval. Ale mohl bych mu říkat Lopata.
  6. Mobilní telefon. Je to Nokia E66, ne že by to bylo zajímavé.
  7. iPod touch 2G. Právě je na kapačce z USB a leží na honosném plácku podstavce LCDčka. Dokonalé nepoškrabatelné sklo během roku a půl utrpělo pár mikro škrábanců. Holt už je to veterán.
  8. Starou SIM kartu Eurotel Go. Ta se později změnila na paušální O2 a teď už tu několik měsíců leží deaktivovaná a obraná o telefonní číslo.
  9. Nesmí tu chybět Velký Hrnek na čaj. Ten až jednou rozflákám, tak mě to bude hodně mrzet. Vedle něj stojí ještě sklenice na vodu, džus a podobné.
  10. Dřevěné 5.1 repro Genius. Je to druhá generace legendárních levných, ale velmi slušných repráčků. Jsou v barvě třešňového dřeva, aspoň myslím.
  11. Vysmátý plyšový pavouk s červeným nosem a vyceněnými zuby.
  12. Tuhý deodorant Old Spice White Water. Nevoní každému, ale mně zase nevoní ty ostatní varianty.
  13. Hora starých CDček. Kdo ví, jestli jdou ještě přečíst.
  14. Herní sluchátka Plantronics GameCom 377. Bohužel jsem je poslední dobou moc neužil.
  15. Starý digitální kompakt Olympus. Původně půjčený, ale asi mi zůstal. A stejně ho nepoužívám. Je pomalý a moc se toho do něj nevejde.
  16. Nesmí tu samozřejmě chybět křížový šroubovák.
  17. Nůžky a izolepa. To ani nepotřebuje komentář.
  18. Hřeben. Obyčejný tmavě zelený.

Původně jsem myslel, že se trefím do počtu Rionce, ale nějak to nevyšlo. A to jsem několik „duplicitních“ položek vecpal do jedné. A jistě jsem toho spoustu zapomněl!

Instantní elektronický papír

V Google Readeru mám něco málo přes dvacet blogů a online magazínů. Většina blogů nemá příliš častý přísun nového čtiva, ale i tak je ho dohromady docela dost. V některých případech čtu jen titulky (pokud mě nezaujmou natolik, abych pokračoval dál), je ovšem několik blogů, které čtu poctivě celé. Často jde o krátké zápisky v řádu stovek slov, které přelouskám během pár minut. Najdou se tu ale i dlouhé odborné eseje.

Čtení dlouhých textů u počítače je z několika důvodů nepohodlné. Jednak musíte koukat přímo před sebe na svítící displej, pak máte často nutkání dělat ještě jiné věci, nebo na vás vyskakují různá upozornění a podobně. Sice se to dá všechno nějak řešit (třeba vypnutím IM klienta), ale pořád tomu chybí komfort jako celku. A nebo jednoduše nemáte čas něco delšího zrovna teď číst.

Nové články v RSS samozřejmě mohou počkat, dokud na ně nepřijde řada. Kromě nich se mi ale do prohlížeče dostávají náhodně další zajímavé články. Přestože bych si je rád přečetl, většinou se to zrovna nehodí, takže bych si je chtěl někam poznamenat a podívat se na ně později. Jak to ale řešit?

Nabízí se použití bookmarků prohlížeče. Jenže jsem se je nikdy nenaučil takhle používat. Pokoušel jsem se o to. Měl jsem pěknou složku TODO nebo NEWS. Nikdy to nefungovalo. Nikdy jsem se k nim pak nevracel a nakonec to vždy dopadlo tak, že jsem je prostě z bookmarků smazal.

Všechny tyto problémy výborně řeší relativně mladá služba nazvaná Instapaper. Marco Arment si Instapaper původně vyrobil pro vlastní potřebu, ale postupně jej poskytl svým přátelům a nakonec z něj udělal veřejně dostupnou službu s aplikací pro iPhone a iPad. Pro Android existuje např. aplikace EverPaper.

V čem funkce Instapaperu spočívá? Brouzdáte po webu a narazíte na zajímavý článek, ale nechcete nebo nemůžete si jej přečíst hned. Jednoduše kliknete na bookmarklet „Read Later“ a článek se vám automaticky uloží na serveru Instapaperu. Kdykoli si pak takto uložené články chcete přečíst, stačí si otevřít stránku Instapaperu nebo použít aplikaci pro iPhone. V té si můžete nastavit velikost a typ písma a pak už jen číst a číst, kdykoli máte čas a chuť.

Takhle to dělám už minimálně rok a nemůžu si to vynachválit. Podstatné je, že si do Instapaperu ukládám i články z RSS, protože se mi je nechce číst u počítače. Nejčastěji čtu v metru, kde v týdnu trávím půl hodiny dvakrát denně. To je poměrně dost času na několik běžných článků nebo na jednu delší esej. Přečtu tak spoustu věcí, které bych jinak asi vypustil a byla by to škoda.

Kromě instantního ukládání kliknutím pro každý jednotlivý článek umí Instapaper automaticky načítat články z RSS nebo mu je můžete zasílat e-mailem.

Zajímavou novinkou je podpora pro odesílání článků do vašeho Kindlu. A protože se po svém uvedení Kindle 3 opravdu těší zájmu zákazníků (a to i u nás), rozhodně to stojí za zmínku. K dispozici jsou články ve formátu pro Kindle, který do zařízení prostě nahrajete přes USB, nebo můžete využít zasílání přes Internet. Ve druhém případě vás to ale může něco stát, protože Amazon si nechá za doručování obsahu platit. Není to moc, ale něco přece. Tohle všechno je popsané na stránkách Instapaperu, tak to tu nebudu víc rozebírat.

Sám vlastním jen iPod touch, na kterém se články čtou velice dobře. Zvlášť v MHD. Způsobů, jak dostat články do Kindlu, je spousta a bylo by to na samostatný článek. Ale protože Kindle nemám, nic takového ode mě nečekejte. Ale Kindle by se jistě vyjímal třeba pod vánočním stromečkem, takže kdo ví… ;-)

Stojí za zmínku, že Instapaper není jediný svého druhu. Myslím, že stejně populární je také služba Read It Later, s tou ale nemám žádnou zkušenost.

Myš versus gamepad

Herní konzole jsou tu s námi už léta, ale teprve se současnou generací začalo docházet k velkému odlivu hráčů od PC ke konzolím. S tím se nutně mění směrování herního průmyslu a výsledné hry podle toho vypadají. Hráči, kteří zažili staré doby, dnes mají zpravidla rodinu a hraní her je pro ně čím dál víc spíš jen oddechová záležitost. A noví hráči? Ti už jsou na konzolích odkojeni.

Pro hardcore pařany a progamingové hráče je PC myš nenahraditelná. Jenže pro mainstream je herní PC moc drahé, velké a žravé. Pro rodiče náctiletých je konzole dostupným dárkem a starší hráči jsou rádi, že nemusí každé dva roky řešit nové železo. Ve výsledku se prodlužuje i životnost PC, protože hry jsou dělané primárně pro konzole s jednotným HW, a tak nerostou nároky ani na jejich PC verze. Takže z toho těží všichni.

Proč to všechno ale píšu? Nejsem ostříleným oldschoolovým hráčem, vždy jsem měl jen PC a hrál jsem jen s myší a klávesnicí. Rozmach konzolí ale způsobil to, že hry dnes často mají ryze konzolové ovládání, a často to jsou nenáročné arkády. Nemusí to být nutně špatně. Čím víc máme mezi sebou občasných hráčů (casual gamers), tím spíš se jim herní průmysl snaží vyjít vstříc. A problém pak není konzolové ovládání, které samo o sobě je (až na výjimky) velmi slušné, ale fakt, že se na PC s myší a klávesnicí nové hry ovládají hůře.

Penetrace konzolí je nezastavitelná. Na jaře jsem hrál Assassin’s Creed II. Na PC se to hrálo dobře, ale pak jsem se dostal do katakomb, kde v některých místech hra sama ovládá kameru. Problém je, že šipky na klávesnici mají jen čtyři směry a kamera zde byla trochu šikmo. To se bohužel projevilo i na směru, jakým se postava pohybovala. Několikrát se mi stalo, že jsem místo přeskočení z jedné římsy na druhou prostě spadl a musel část cesty opakovat. Už delší dobu jsem se rozmýšlel, že si pořídím gamepad. A tak jsem si koupil ten pro Xbox 360 (na obrázku) a druhou polovinu hry dohrál s ním. Výše uvedený problém později ve hře odpadl. Joysticky gamepadu jsou všesměrové, takže když se s tím naučíte pracovat, můžete s postavičkou běhat v libovolném směru. Ve skutečnosti je to u volného pohybu zcela přirozené.

httpv://www.youtube.com/watch?v=W8Qz9ah8cKQ

Výhod všesměrových joysticků a citlivosti na míru stisku je mnoho. Použití triggeru jako plynového pedálu ve vozidlech jsem už zmiňoval v článku o Mafii II. Přepínání mezi chůzí a během pomocí klávesy Shift? Zapomeňte, tady máte změnu rychlosti plynulou! Je pravda, že třeba v sérii Splinter Cell tuto funkčnost na PC řešili pomocí kolečka myši, ale tam to byla podstatná součást herního mechanizmu. U jiných her jsem něco takového (bez gamepadu) neviděl.

S gamepadem se z akčních her hrají dobře ty, které jsou v prvé řadě ze třetí osoby. Dále tomu pomáhají automatické herní prvky jako je krytí, zaměření na jednoho oponenta (lock on target) a podpora míření (auto-aim). Hráč postavě častěji říká, co po ní chce, místo toho, aby to udělal sám. Tahle změna v ovládání je asi nejvíc vidět na systému mark-and-execute ze Splinter Cell: Conviction.

httpv://www.youtube.com/watch?v=RpGSXd1VgWc

Překvapilo mě, že třeba Mass Effect pro PC gamepad nepodporuje. A docela to i chápu, u téhle hry potřebujete dobře mířit. Už u jedničky si v Bioware dali práci s tím, aby ovládání pro PC bylo opravdu pro PC a ne jen hrubou konverzí. Na druhé straně takový Bioshock 2, který je čistokrevnou akcí z první osoby (a myš je pro něj přirozená), gamepad podporuje. Zkoušel jsem to a prostě to není ono.

Ze své vlastní zkušenosti můžu říct, že hraní s gamepadem je především pohodlné. Ruce můžete v klidu nechat v klíně a pouze hýbete páčkami a mačkáte čudlíky. Zkrátka je to pohodička (pokud zrovna nehrajete Street Fighter a podobné mlátičky). Bavilo mě projíždět se po městě v Mafii II, ale horší to bylo při přestřelkách. Míření je zrátka pomalé.

Peněz za gamepad nelituji (drátová verze pro PC stála necelých 800,-). Hraní s ním je zábava, pokud je tomu hra přizpůsobená. A těch je dnes spousta. Pro střílečky z první osoby je ale myš nepostradatelná. PC hraní podle mě rozhodně není mrtvé, své místo stále má a lidé, i přes velkou míru pirátství, hry kupují. Na druhou stranu hlavní proud je a bude v konzolích díky jejich dostupnosti a nízké náročnosti pro hráče. Takový je zkrátka život.