Známosti a cizosti

Člověk je tvor společenský, všežravý, sexuchtivý a poslední dobou solidně internetový. Až nám z toho jde hlava kolem a oči lezou z důlků. Internet zkracuje vzdálenosti, ruší bariéry, pomáhá objevovat nové světy. A tak se stane, že jeden narazí na někoho zajímavého. Čte blog a twitter a sleduje další aktivity té zajímavé persony. A pak samozřejmě vzájemně komunikuje. Je jedno, jestli přes IM, e-mail, nebo něco úplně jiného. Občas také schraňuje objevené fotky a jiné cennosti, i kdyby jen z dlouhé chvíle nebo prostě „co kdyby“. Problém je, že tím to často končí, a to může být kámen úrazu.

Jeden si buduje vztah k druhému. Je to naprosto přirozené, protože žijeme ve společenském prostředí a Internet na tom nic nemění. Pokud jsou sympatie vzájemné, nic nebrání vzniku pěknému přátelskému vztahu. Znáte to. Sdílíme příběhy nové i staré, řešíme aktuální témata. Tím vším se o sobě po kouscích něco navzájem dovídáme. Vytváříme si o sobě obraz podle svého zázemí, názorů, humoru, práce a všeho možného, co přináší život nám a co my přinášíme jemu. A v případě opačných pohlaví (někdy na tom ani nesejde ;-)) to bývá ochuceno nějakým tím flirtem.

Tohle všechno funguje v principu stejně, jako když se s někým scházíte pravidelně v kavárně, čajovně nebo jinde. Jen se asi na ulici nedáte do řeči s někým jenom proto, že právě vyšel z vašeho oblíbeného obchodu. (Saturnin by to udělal, ale takových lidí moc není.) Takže kde je zakopaný pes?

Celou tu dobu si vytváříme obrázek neúplný, možná dokonce špatný! To záleží na tom, jak upřímná druhá strana je. Ale i když je sebeupřímnější, ty nejmenší nuance jednoduše přes ty dráty a bezdráty nechytíme. Ať už proto, že neznáme mimiku a gestikulaci svého protějšku, nebo proto, že spoustu projevů skrývá podvědomě.

Ve skutečnosti se přátelíme (nebo dokonce zamilováváme) do virtuální postavy. Ta se naprosto jistě liší od té skutečné, která je za ní. Taková odchylka nemusí být nutně velká. Je docela dobře možné, že při občasném osobním setkání bychom se toho o sobě nedověděli o moc více. Možná dokonce i méně, protože prostředí Internetu funguje trochu jako alkohol. Na druhou stranu, i když naše internetová komunikace může být šťavnatější, než ta osobní, vždy jsou v nich rozdíly.

Co z toho plyne? Myslím si, že internetové přátelství ve srovnání s tím „na živo“ není nutně nepovedený paskvil. Prostě je jiné. Virtuální komunikace prostřednictvím počítačové sítě má svá vlastní pravidla, klady i zápory, a samozřejmě skýtá řadu nebezpečí. Stejně tak tomu je ale v reálném světě. Jen si musíme umět uvědomit, kde jsou hranice těchto světů, rozpoznat jejich úskalí a nebrat všechno tak vážně, jak to na první pohled vypadá (poslední platí hlavně online).

Sociálnímu životu ve fyzickém světě se nevyhneme. Tedy aspoň tehdy, chceme-li přežít tak, jak si to přála příroda – založit rodinu, vychovat potomky a udělat vše, co s tím souvisí. (Každý ví, že sex po telefonu není taková zábava, jako pěkně doma ve dvou ;-).) Online sociálno je vyšší level. Může fungovat samostatně a pro spoustu přátelských (a vlastně i obchodních a jiných) vztahů funguje velice dobře. Zaměňovat tyto dva světy v plné míře ale zkrátka nelze.