Pěšky

Jako malý jsem do školy chodil jedině pěšky. Česká Lípa je vlastně docela malé město. Kromě páté třídy mi cesta do školy nezabrala víc než deset minut. Když jsem z gymnázia utekl na průmyslovku, trochu jsem si nohy protáhl. Dvacet minut mým typicky svižným krokem. Průmyslovka stojí kousek od náměstí a to už nějaký ten kilometr byl. Mohl jsem se přiblížit autobusem, ale vůbec bych si nepomohl.

Když jsem ve svých šestnácti chodil měsíc na brigádu do pekáren ležících skoro na opačné straně města, také jsem chodil pěšky. Pěkně ráno na šestou nebo odpoledne na druhou. A zpátky domu to samé. Půl hodiny rychlou chůzí. Mohl jsem využít autobusu, v tomto případě by už pomohl. Jen kdyby ten jediný přímý neobjížděl celé město (jeho jižní část je převážně průmyslová zóna, tak tam vozí lidi do práce) a netrvalo mu to snad ještě o nějakou minutu déle než mým nohám.

Užíval jsem si to, chodit pěšky mě náramně bavilo. Občas jsem někoho ze školy doprovázel domu, povídali jsme o všem možném. Když jsme došli jeho obydlí, otočil jsem se a štrádoval si to zase zpátky. I z gymplu jsem si takhle zacházel. Bylo to prima.

Svoboda!

Pak jsem odmaturoval a přestěhoval se do Prahy. Velkoměsto! Metro! Lidi! Tůristi! Už po prvním týdnu mi návrat do České Lípy připadal nepředstavitelný. Praha mě pohltila. Ale to trochu odbíhám od tématu. I když s velkoměstem souvisí, určitě by se dalo uplatnit i jinde.

Velmi jsme si jako mladí nadějní studentíci užívali toho, že máme lítačku (tramvajenku, šalinkartu, to máte jedno) za pár šupů, se kterou se dá jezdit neomezeně. Ta svoboda! Neřešíte, jestli se vám vyplatí jet teď tramvají nebo si popojít pěšky. Neřešíte nic, jen jezdíte. Kdykoli se potřebujete někam přesunout, skočíte na tramvaj, autobus nebo metro a jedete. Nemusíte se zkrátka nijak omezovat!

Už dřív mě napadlo, jak se člověk stává na svém pohodlí závislý, jak nás pohodlné věci svazují, protože si bez nich život už skoro neumíme představit. Dá se to říct o téměř čemkoli, co bylo vynalezeno za posledních sto let.

Zpátky na stromy… totiž na nohy!

Když jsme se vypostrockovaní vykolébali z Akropole po koncertu Godspeed You! Black Emperor, zeptal jsem se Jesisem s doprovodem, kampak míří. Že prý na hlavák. A že se dá nějak jít prý pěšky a že snad přímo za nosem (to už jsme šli nějakou chvíli správným směrem). Já na to, že my vždy jezdíme tramvají, někdo na hlavák, někdo dál do centra. Ale protože je Jesisem študý chudent, přece nebude v Praze utrácet koláče za šalinu, které se navíc říká trapně tramvaj, že?

Vlastně jsem neměl nic proti, tak jsme prostě šli. Bylo pěkně. Tma, sníh, mráz. Paráda. Na můj vkus jsme trošku bloudili, tak jsem se snažil lovit GPS signál na telefonu a Jesisem se mi smála, že jsem pražák a potřebuju navigaci a že určitě jdeme správně. Šli jsme. Nebo nás neprostupné bariéry svedly správným směrem a postupně jsme se dostali až na Hlavní nádraží. Zanechal jsem Jesisem s doprovodem osudu ve vlaku a sám jsem odfrčel metrem, abych měl později o čem přemýšlet.

Díky této zlikaté procházce jsem si uvědomil, jak jsem vlastně v té vší svobodě neomezeného ježdění MHD omezený. Protože nevolím svobodně to, co by bylo prostě prima a přínosné i trochu pro tělo, ale bez přemýšlení sednu na tramvaj a nechám se vozit. Toho pohybu kromě mačkání klávesnice jinak moc není, přiznejme si.

EuroConnections – Chapelier Fou, Mythematica

Ani jsem moc nepřemýšlel o tom, kdo bude tentokrát na EuroConnections hrát. Mythematica je už jistota příjemného zážitku. O Chapelier Fou jsem předem nevěděl nic. Alespoň ne před psaním Co mě čeká a nemine v lednu. Ale vezměme to pěkně popořadě.

Mythematicu znám už nějakou dobu. Je to malý experimentální projekt Daniela Špačka a nabízí mix hudebních stylů, ovšem převážně něžnou a bublavou elektroniku. Nebojí se experimentovat a na koncertech (často) využívá živý doprovod – nástroje i vokály. Tentokrát měl na pomoc hudebníky dva. A nesměla chybět ani projekce.

Nejprve jsme měli možnost slyšet (kromě hejblátek, kroutítek a čudlíků Daniela Špačka) jen klávesistu. Z reproduktorů se linula Mythematica pro nás neznámá. Vím, že Daniel hudbu tvoří stále a hraje si i s tou stávající. Takže to, co jsme včera slyšeli, v sobě mělo mnoho známých prvků a melodií, ale bylo to všechno takové jiné.

Když už to vypadalo, že bude konec a nastoupí Chapelier Fou, odběhl jsem si pro drink, ale když jsem se vrátil, na pódiu byl stále Daniel Špaček – jen vyměnil pomocníky. Na židli vedle kláves nyní seděl kytarista, ladně pročesával struny a doprovázel i vlastním vokálem. Jestli jsem to pochopil správně, byl to Zdeněk Bína z kapely -123 minut.

Na (dosud jediném) albu Mythematica z roku 2009 je jedna skladba, která hojně využívá hry na kytaru. Bylo to trochu podobné, ale ve velkém. A bylo to hodně nezvyklé. Líbilo se mi to, ale na druhou stranu bylo znát, že nebyli zcela sehraní (či jak to říct). Ne vždy kytara k elektronice pasovala. Ani bych se nedivil, kdyby část tohoto vystoupení byla improvizace.

Mythematica nakonec hrál něco málo přes hodinu. Už to skoro vypadalo, že Chapelier Fou bude mít méně času…

One-man-band

Ve výše zmíněném postu jsem psal, že Chapelier Fou (vlastním jménem Louis Warynski) míchá hru na housle s elektronikou a rockem. S tím rockem to nebylo tak žhavé, takže to uvedu na pravou míru (aspoň podle toho, co jsem slyšel v Akropoli): Smyčce a elektronika jsou většinou zásah. Louis obojí používá s velmi líbivým výsledkem. Pro nedostatek pojmů a zkušeností jeho hudebnímu projevu budu říkat francouzské IDM.

Začal hrát zdivoka a divoce také končil. Čekal jsem více hry na housle, a tak mě trochu zamrzelo, že ve druhé polovině je dost omezil. Většina skladeb ovšem vypadala tak, že si namíchal nějaký beat a IDM motiv a do toho si pomocí repeateru nahrál hru na housle. Ať už klasickou nebo jen brnkání. Vyhrál si s tím docela dost, takže ve výsledku hrál třeba houslový kvartet, přidával klávesy a kroutil, čím se dalo, aby výsledek byl co nejdivočejší! Občas opravdu používal elektrickou kytaru, ale rozhodně ne v rockovém stylu. Chapelier Fou je takový one-man-band.

Rychlé skladby vystřídalo i pár pomalejších balad. Když prohlásil, že jedna taková bude o jeho mrtvých kočkách, sál zabublal lehce cynickým smíchem. Louis nás hned ujišťoval, že to není zase tak smutné, jak bychom si snad mysleli. Byla to příjemná melancholická skladba. (A co na to Simon Posford?)

Končil až po desáté hodině a organizátoři jej nechali dát ještě přídavek. Už si nepamatuji, zda to byl právě přídavek, ale jako jedna z posledních skladeb zazněly Scandales! a nechyběla ani pecka jako Les Prières à Compiles.

Publikum nadšeně tleskalo po každé odehrané skladbě. A s každou další více a více. Vypadalo to, že Louis Warynski je z plné, burácející Akropole trochu nesvůj. Za bouřlivého potlesku se s námi rozloučil a bylo vidět, jak všichni září tou pozitivní enegrií, kterou do nás během předchozích asi 80 minut napumpoval.

Doufám, že u nás nebyl naposledy!

Godspeed You! Black Emperor

Do Akropole jsem naklusal s dostatečným předstihem. Bylo dávno otevřeno a z hlubin velkého sálu se valil zvuk. Hutný ZVUK. Protlačil jsem se k pokladně v divadelním baru, abych si koupil pár lupenů na další koncerty. Ano, do Akropole – teď jich mám v šuplíku „nepoužitých“ celkem šest! V rohu sedící dívka s dlouhým černým vlasem a pruhovanými návleky na rukou (a doprovodem) mi velmi připomínala Jesisem. Naporoučel jsem si tři lístky, zaplatil a vymotal se ven k šatnám. A hle, tatáž dívka na zlikatých newrockách stojí zády ke mně. Byla to Jesisem! Pozdravili jsme se, v šatně odložili ohadry a vpluli do hlubin Akropole.

Dlouho jsme neváhali a zamířili do velkého sálu. Opravdu ZVUK proudem vytékal odtud. V sálu bylo už docela dost lidí a na pódiu se kdosi opíral o stolek s hejblátky a udělátky a všechny přítomné vystavoval tomu, co já sám dokážu pojmenovat prostě jen noise. Čech neznalec by bez váhání řekl hluk či kravál a prchnul co nejdál. My ne, my jsme šli hezky dopředu. Tam jsem potkal pana Vočenka (vždy s doprovodem), který mě hned ujistil, že jsem o nic nepřišel, a pak už jsme jen čekali na spasení.

Netrvalo dlouho a pán s hejblátky si sbalil svých pět elektronických švestek. Byl to Total Life (thx Vočenko), ale bylo jasné, na koho všichni příchozí čekali. V sále to začalo vřít. I po skončení této předehry se z reproduktorů stále linul noise – nyní velmi tichý (alespoň ve srovnání).

Godspeed You!

Na pódiu dávno stály nástroje, dvoje bicí, různé elektronické krabičky s kroutítky a podobné věci. Chvíli se tam motalo několik lidí, jak už bývá zvykem. Jenže pak začalo být jasné, že ne všichni jsou jen technici… Členové kapely přišli naprosto bez jakéhokoli vzrušování jeden po druhém, prostě jako by nic. Nejdřív to vypadalo, že se ještě dolaďují nástroje a součinnost se zvukařem, ve skutečnosti se pomalu a nepozorovaně začínalo hrát. Z reproduktorů stále se linoucí podprahový noise jen podnítil fakt, že koncert vlastně jakoby neměl začátek. Najednou jsme si všichni uvědomili, že se hraje. Sálem, alespoň symbolicky, proplul lehký potlesk – a tak to začalo.

Kdo kapelu zná, ví, že její skladby jsou velmi dlouhé. 20 minut je naprosto běžných. Nejinak tomu bylo tady. Jen s limitem přibližně dvou hodin to nebylo tak markantní. Ve skutečnosti myslím, že toho zahráli dost, ale nemám je tolik naposlouchané, abych dokázal přesně říci, kde jeden epos končil a druhý začínal.

Od tichých táhlých tónů smyčců plujících po strunách kontrabasu nebo violy doplněných (hádám) cimbálkem a klávesami jsme se za pomocí elektronických efektů, divoké hry na bicí a hučících kytar – nejednou žhavených také smyčci – dostávali k hudebnímu orgasmu. V několika pasážích mi doslova běhal mráz po zádech. Pulzující rezonance tvrdého a místy ostrého zvuku mi občas silně svírala hrudník. Možná jsem neměl stát tak blízko basových reproduktorů, ale už po první „skladbě“ bylo jasné, že tenhle večer bude něčím nezapomenutelným!

Bohužel se ozvaly mé nohy zmožené ještě ze čtvrtečního turbo balkánu v podání Fanfare Ciocărlia. Záda na tom nebyla o mnoho lépe. Zkrátka mě bolel celý mamuf. Rychlému rytmu jsem se tak příliš oddávat nemohl, ačkoli je to jinak mým zvykem. V melodiích si rád hledám rychlé beaty a pařím na ně, i když se současně vezu na pomalejším tempu hlavní melodie. Nebýt mé lehké indispozice, GY!BE tuto možnost nabízeli hojně.

Black Emperor

Sound byl celkově opravdu mohutný. Možná to na mě tak působilo vzhledem k místě, kde jsem stál, ale přesto si troufám říct, že se s tím pánové a dáma rozhodně nemazlili. A nebo se právě mazlili – tak pečlivě a vytrvale. Když do sálu alespoň na moment dolehlo ohlušující ticho, vracel to bouřlivým potleskem.

Čekal jsem ale smršť. Rovnáno absolutním metrem – rumunská dechovka rozburácela sál znatelně více. Čekal jsem smršť alespoň na konci. Možná bylo publikum tak zničené tím dvouhodinovým náporem, možná tušilo, že kapela víc než letmými úsměvy a mávnutím ruky reagovat stejně nebude.

Nakonec, přibližně deset minut před desátou, postupně jednotliví členové začali skládat své nástroje a s lehkým zamáváním se vytráceli do zákulisí. Věřím, že lidé v sále by přídavek uvítali. Zároveň jsem ale rychle nabýval přesvědčení, že tohle je zkrátka konec. Přídavek na necelých deset minut? Od GY!BE? Ale no tak! Nakonec to všem asi bylo jasné, takže když se začala rozsvěcet světla, potlesk pomalu ustal a lidé se (mnohem pomaleji) začali sunout ven.

Akropole byla ve výsledku opravdu plná. Pořád to bylo sice lidsky snesitelné, ale dostat se po koncertu k libovolnému baru bylo nemožné. Po krátkém váhání jsme se rozhodli protlačit k šatně (u té naší bylo jen pár lidí) a vyklouzli jsme do města. To někdo mezitím pokryl bílým prostěradlem…

Jiný pohled